Jane Marken (1895 - 1976)

Francouzská herečka Jane Marken natočila bezmála devadesát filmů a svými rolemi obohatila řadu umělecky významných titulů francouzské kinematografie, skutečnou hvězdou se ale nikdy nestala. Narodila se v Paříži jako Jeanne Crabbe a po dokončení střední školy chtěla pokračovat ve studiu herectví, na konzervatoř se ale nedostala. Přišla ale nabídka od filmu a objevila se v krátkém snímku LA COURSE AUX MILLIONS (1912) významného režiséra Louise Feuillade.

Ve dvacátých letech žila Jane Marken s významným divadelním a filmovým hercem Julesem Berrym (1883-1951), tento vztah ale pro ni znamenal dočasné přerušení kariéry, protože Berry si – ač sám aktivní umělec – nepřál, aby jeho životní partnerka hrála divadlo. To také nakonec vedlo k jejich rozchodu, protože Jane Marken si svůj život bez divadla neuměla představit, strávili spolu nicméně patnáct let.

Před kamerou se začala Jane Marken častěji uplatňovat až po nástupu zvukové éry a jen ve třicátých letech natočila dvacet filmů, často se objevovala v historických příbězích, větší role hrála například v adaptaci Dumasovy DÁMY S KAMÉLIEMI (La dame aux camélias, 1934) nebo v životopisném filmu NESMRTELNÍ MILENCI (Un grand amour de Beethoven, 1936), v její filmografii se pak vyjímá slavný středometrážní snímek Jeana Renoira VÝLET DO PŘÍRODY (Une partie de campagne, 1936). Typově stejnou roli majitelky hotelu jí poskytl Marcel Carné ve svých dvou významných filmech HOTEL DU NORD (Hôtel du Nord, 1939) a DĚTI RÁJE (Les enfants du paradis, 1945), po boku Jeana Maraise hrála také ve slavném VĚČNÉM NÁVRATU (L´éternel retour, 1943).

Výrazné vedlejší role nabídl Jane Marken její další životní partner Yves Allégret, ovšem až po jejich rozchodu a jeho sňatku se Simone Signoret (DÉDÉ D´ANVERS, 1947; MANÉŽE – Manèges, 1949; MALÁ HEZKÁ PLÁŽ – Une si jolie petite plage, 1949), znovu hrála také v historických filmech, například ve spolupráci s Jeannem Delannoyem, svou filmografii obohatila i o mimořádně úspěšné komedie (ZVONOKOSY – Clochemerle, 1947). Znovu vystupovala také v divadle, po druhé světové válce to byly scény Théâtre Antoine nebo Théâtre du Palais Royal, objevovala se v díle moderních francouzských i světových autorů (Kočka na rozpálené plechové střeše). V padesátých letech začala točit také pro televizi.