Oreste Biancoli (1897 - 1971)

Oreste Biancoli napsal scénáře k bezmála stovce italských filmů, kromě toho byl autorem divadelních her a také příležitostným filmovým režisérem. Pocházel ze starobylé šlechtické rodiny, jeho otcem byl hrabě Carlo Biancoli, narodil se v Bologni. Shodou okolností vyrůstal v historickém paláci, v němž kdysi žil slavný dramatik Carlo Goldoni, ostatně i Orestův otec byl mecenášem divadla. Díky tomu se Oreste od dětství sbližoval se světem divadla, v roce 1915 začal studovat práva. Krátce nato musel narukovat do armády a zúčastnil se první  světové války. Po válce dokončil studium práv a začal pracovat jako novinář.

Nejaktivnější byl Oreste Biancoli během druhé světové války, kdy psal hry nebo dramatizoval osvědčené knihy pro různá jeviště, především byl ale od roku 1942 uměleckým ředitelem filmové společnosti Scalera Film, která byla v té době největším producentem italské kinematografie. I když se nedopouštěla otevřené propagace fašismu, po válce nescházelo mnoho k jejímu zrušení právě jenom kvůli jejímu výlučnému postavení. To také vysvětluje krátkou přestávku v Biancoliho aktivitách po skončení války. Pod hlavičkou společnosti Scalera Film napsal Biancoli scénáře k několika filmům Goffreda Alessandriniho, například ke dvěma na sebe navazujícím velkorysým projektům MY ŽIJÍCÍ (Noi vivi, 1942) a SBOHEM, KIRO (Addio, Kira, 1942).

Nejvýznamnějším dílem s Biancoliho autorským podílem je přelomový film poválečné italské kinematografie ZLODĚJI KOL (Ladri di biciclette, 1948); s dalšími spoluautory scénáře byl oceněn významnou cenou, Stříbrnou stuhou Italského syndikátu filmových novinářů. Později spolupracoval například na scénáři ke slavné komedii o svérázném faráři Donu Camillovi (MALÝ SVĚT DONA CAMILLA – Don Camillo, 1952). O samostatnou režii se Biancoli pokusil naposledy s historickým filmem ČERNÁ PÉRA (Penne nere, 1952) s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli.

Během padesátých letech začala v Biancoliho scénáristické práci převažovat historická témata (KARDINÁL LAMBERTINI – Il cardinale Lambertini, 1954; ČERVENÝ A ČERNÝ – Rosso e nero, 1955), nevyhýbal se ale ani jiným žánrům, později se musel podřídit i dobové poptávce po žánru sandálu a meče (PILÁT PONTSKÝ – Ponce Pilate, 1961). Jeho obnovená spolupráce s divadlem trvala po válce již jen krátce, naposledy pro jeviště zdramatizoval Stendhalův román Červený a černý (1954).