Všestranně nadaný a předčasně zemřelý umělec Ferdinando Maria Poggioli vstoupil do historie italské kinematografie jako režisér pouhých patnácti filmů, přesto se zařadil mezi významné filmové tvůrce. Pocházel ze severní Itálie a narodil se ve slavném starobylém městě Bologna. Vystudoval obchodní školu, dostupné zdroje jsou skoupé na informace o jeho začátcích, je ale patrné, že od mládí se pohyboval v prostředí umělců a intelektuálů, kteří jej ve 20. letech přivedli k filmu.
Zajímavé je, že i když Poggioli točil již vlastní filmy, ani nadále se nevyhýbal postu asistenta režie u jiných tvůrců (ANTONIO MEUCCI, 1940, režiséra Enrica Guazzoniho). Z jeho další samostatné tvorby stojí za zmínku adaptace Shakespearovy hry ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY (La bisbetica domata, 1942), v níž si přidělil i menší hereckou úlohu. Vyšší umělecké ambice projevil i přepisem další literární předlohy, SESTRY MATERASSIOVY (Sorelle Materassi, 1943), se sourozeneckou dvojicí významných divadelních hereček, Irmy a Emmy Gramaticových. Připomeňme i Poggiolův poslední film, KNĚŽKÝ KLOBOUK (Il cappello da prete, 1944), v hlavní roli s českou hvězdou Lídou Baarovou.
Jako režisér se Poggioli vyznačoval řemeslnou zručností, dnes bývá označován i za jednoho z předchůdců neorealismu, tehdejší kritici jej ale označovali za povrchního tvůrce filmových verzí osvědčených literárních a divadelních předloh. Nepřátelství vůči němu pramenilo mimo jiné i z jeho protifašistického postoje. Po sžíravých kritikách svých posledních filmů proto na další práci za kamerou rezignoval a v roce 1944 si otevřel obchod se starožitnostmi. Zemřel 2. února 1945 ve věku 47 let; je nejvíce pravděpodobné, že zvolil dobrovolný odchod a otrávil se plynem, k dodnes trvajícím nejasnostem ohledně jeho úmrtí však přispěly i různé interpretace této události ve vzpomínkách jeho současníků.