Marlene Dietrich (1901 - 1992)

Tvář chladné krásky tonoucí v polostínech a oplývající jak rafinovaností tak dětskou nevinností. Vytvořila množství svůdných typů žen z barů a exotických kurtizán. Sofistikovaných, tajemných, dojemných a oslňujících zároveň.

Maria Magdalena Dietrich se narodila 27. prosince 1901 v Berlíně, do školy se dostala o rok dříve a protože už uměla číst a psát, šla rovnou do vyšší třídy. Nepoznala hry se stejně starými dětmi, učila se trávit čas sama vlastními rozjímáními a radostí dobré žačky ze studia. V celé škole si nejlépe rozuměla s učitelkou francouzštiny, milovala jazyk a kulturu té země, v níž nakonec mohla po devadesáti letech svého života, 6. května 1992 zemřít. Velmi těžce nesla, když si Německo s Francií vyhlásili válku a nesměla víc mluvit tím jazykem. Během letních kursů plavovlasá, bledá německá dívka přinesla do lesa bílé růže francouzským zajatcům na svátek Dobytí Bastily a byla z nich vyloučena.

Milující, ale přísná německá výchova ji však navykla nedávat city najevo, snášet vše se vzpřímenou hlavou, včetně pohřbů. Záviděla židovským zvykům, umožňujícím nářek, stávala se z ní však pravá německá dáma, rezervovaná, osamělá žena, uvězněná ve své víře. Otce téměř nepoznala. Louis Erich Otto Dietrich zemřel velmi brzy po narození jediné dcery a druhý matčin manžel Eduard von Losch zahynul v první světové válce jako většina mužských členů široké rodiny. Marlene s matkou Elisabeth Josephine a množstvím tetiček, všechny jako vdovy v černém, samy vedly domácnost a budoucí herečka pociťovala takový dům jako vyrovnanější, než během návštěv mužských příbuzných. Vzhlížela ke své matce, která i za války dodržovala tolik tradičních zásad jako pečlivé převazování dceřiných tkaniček od bot a obřadné mytí jejích světlých vlasů se zrzavým odleskem, že si dítě skoro nemohlo stačit uvědomit, co všechno se venku děje. Vzhlížela i k babičce, jako ženě vždy s elegantním závojem přes tvář a bičíkem prohánějící se každé ráno kolem na koni. Více ji zatěžovalo chodit v tmavě modrých šatech se zapletenými copy na znamení smutku a sledovat polní šeď na vojenských uniformách. Odpoledne trávila přípravou do školy a v sedm hodin vždy uléhala ke spánku, než se dostala do internátní školy ve Výmaru, městě Goetheho. Zamilovala si město velkého autora, který tu kdysi tvořil své romány. Jen se smutkem jej brzy opouštěla a vracela se k matce do Berlína. Tehdy jako studentka hudby objevila největší radost z divadla a opery.

Hudba ji spolehlivě unášela. Každý večer k sobě tiskla milovanou loutnu, obdivovala své učitelky hry na klavír, na housle, s nadšením hrála hlavně skladby francouzských klasiků a měla zkusit stát se houslovou virtuoskou, což bylo pro ženu té doby nepředstavitelné. Zánět vaziva prstu z dlouhých cvičení ale tuto případnou dráhu překazil. Její matka měla hrůzu z divadla i filmu, ale také z lidské nečinnosti a tehdy se Marlene s rukou v sádře rozhodla zkusit divadelní školu, jako jediné místo, kde by mohla být blízko textům svých oblíbenců Goetheho a Rilkeho. Byla přijata na školu Maxe Reinhardta, majitele několika berlínských divadel, pilně studovala a  od roku 1922 spolu se svými spolužačkami hrála křoví v mnoha představeních. Profesoři si nevěděli rady s dívkou, která se nehodila pro role naivek a byla příliš mladá pro role osudových žen. V roce 1923 se provdala za o čtyři roky staršího asistenta filmové produkce Rudolfa Siebera, rodáka z Ústí nad Labem a formálně zůstala jeho ženou až do jeho smrti v roce 1976. Považovala jej za důvěryhodného a to dvaadvacetileté dobře vychované dívce, která nikam nesměla bez vychovatelky, stačilo. Prožili téměř celý život odděleně, Sieber se v padesátých letech usadil v Kalifornii a věnoval se farmaření. Rok po svatbě se narodila jejich jediná dcera Maria a Marlene se okamžitě vrátila k dalším malým rolím v německých filmech a na divadle. Musela počkat až do sklonku roku 1929, než do jejího života vstoupil režisér Josef von Sternberg s nezadržitelným rozhodnutím udělat z této dosud nezajímavé ženy hvězdu.