Semjon Aranovič (1934 - 1995)

Asi málokterý vojenský pilot sní o kariéře režiséra, Semjonu Aranoviči rozhodnutí opustit vzdušný prostor usnadnila letecká nehoda, z níž si odnesl zdravotní následky. Po ukončení studií na VGIKu v ateliéru Romana Karmena se uplatnil jako dokumentarista na studiu Lennaučfilm. Ačkoli posléze přechází i k hranému filmu, všechny jeho snímky si udržují charakter dokumentárního stylu, tehdy ještě v sovětském filmu ne zcela běžného.

Zahraniční uznání následovalo po účasti Roku psa (1994) na Berlinale, z něhož si odvezl Stříbrného medvěda za „nový pohled na osudy lidí v současném Rusku". Příběh radikálně odlišných bytostí, které naleznou lásku a (dočasný) klid až v mrtvé krajině radioaktivní zóny, vyvolával řadu asociací se Stalkerem (1979) i s Dopisy mrtvého (1986). Odlišuje ho ovšem důraz na realističnost děje i povah, jejíž naléhavost možná není tak metafyzická, ale o to bezprostřednější.

Při přípravě následujícího hraného filmu Agnus Dei režisér podlehl těžké chorobě. Z jeho dokumentární filmografie jsou pozoruhodné především snímky o konfliktu osobnosti a dějin, zpracovávající například odkaz Anny Achmatovové či Josifa Stalina.