Alexandr Abdulov (1953 - 2008)

Alexandr Gavrilovič Abudlov se narodil 29. května 1953 v Tobolsku, do divadelní rodiny. Jeho otec Gavriil Danilovič byl herec a jeho matka Ljudmila Alexandrovna pracovala v divadle jako maskérka.  Jeho herecká kariéra začala v jeho patnácti letech, když společně se svým otcem vystoupil ve Ferganském dramatickém divadle ve hře 'Kremelské hodiny', kde jeho otec hrál Lenina. V mládí se věnoval hudbě a sportu. Profesionálně se věnoval šermu, byl mu udělen titul mistra sportu SSSR. V rodině si přáli, aby alespoň jeden ze tří synů byl hercem. Alexandr chtěl, po vzoru otce, studovat na Ščepkinově divadelním učilišti, bohužel, nesložil přijímací zkoušky. Aby uchránila syna od armády, navrhla jeho matka jiné studium. Po skončení školy tak nastoupil do Ferganského tělovýchovného institutu. Po roce studia složil zkoušky na GITIS a nastoupil do třídy I. M. Rajevského. Oba jeho bratři se rovněž pokusili o studium herectví, ale neuspěli. Nejstarší z bratrů vystudoval Petrochemický Gubkinův institut. Prostřední z bratrů měl tragický osud, zemřel za nevyjasněných okolností, kolovaly řeči, že byl zavražděn, okolnosti jeho smrti však nikdy nebyly objasněny.  Roku 1974 ho pozval Mark Zacharov do Divadla leninského komsomolu (nyní Lenkom) do hlavní role Plužnikova ve hře Borise Vasiljeva 'Bílí čápi nad Brestem'. Za tuto roli získal cenu 'Divadelní jaro'. Od té doby až do jeho smrti bylo jméno Abdulova pevně spojeno se Zacharovým divadlem. Za svou nejvýznamnější divadelní roli však sám Abdulov považoval roli Ivanoviče ve hře 'Barbar a heretik' na motivy románu F. M. Dostojevského Hráč. Za tuto roli získal ocenění „Fondu K. S. Stanislavského“, „Křišťálovou Turandot“ a vyznamenání Mezinárodního filmového fondu Jevgenije Leonova. Abdulova kariéra mohla skončit dřív, než pořádně začala. Mladý herec se zamiloval do Američanky, která tou dobou pracovala v Moskvě. Jednoho dne si Alexandra zavolali do Lubjanky, kde mu předložili důkazy svědčící o tom, že jeho milá je špionka. Nabídli mu spolupráci s KGB. Abdulov spolupráci odmítl, i tak byl ale donucen vztah ukončit. Tato epizoda na dlouhou dobu poznamenala jeho další práci.  Po účasti v řadě filmů, kde se účastnil masových scén, v roce 1973 plnohodnotně debutoval ve filmu a to rolí desátníka Kozlova ve filmu PRO VÍŤU, PRO MÁŠU A NÁMOŘNÍ PĚCHOTU; obecná popularita a divácká oblíbenost se dostavily poté, co ztvárnil Medvěda v pohádce Marka Zacharova na motivy hry Jevgenije Schwarze OBYČEJNÝ ZÁZRAK (1978), díky své předchozí sportovní kariéře v pohádce šermoval sám, bez dublérů. Ještě před natočením tohoto filmu se v Alexandrově životě udál opravdový zázrak, když se kvůli nešťastné lásce pokusil o sebevraždu. Život mu zachránil spolubydlící, který se vrátil dříve. V roce 1974 si zahrál další epizodní roli, a to roli ženicha, ve filmu MOSKVA, MÁ LÁSKA. Hlavní roli v tomto filmu hrál Oleg Vidov, představitel Medvěda ze starší verze Obyčejného zázraku.  V roli ženicha bylo možná znamení osudu, protože v tu dobu potkal starší herečku, před níž ležela zářná budoucnost, Irinu Alferovou. Irina se za Alexandra provdala, v té době již byla těhotná, otcem očekávaného dítěte však nebyl Alexandr, ale bulharský obchodník Bojko Gjurov. Alexandr si Irininu dceru Xénii osvojil a byl skutečně starostlivým otcem. Skutečnost, že jejím biologickým otcem je někdo jiný, manželé tajili. Xénie později vystudovala práva a herectví, věnovala se oběma profesím, ale nakonec se rozhodla pro herectví. Jejím sňatkem s Jegorem Berojevem došlo ke spojení dvou hereckých rodin.  Druhá polovina sedmdesátých let byla pro Abdulova velmi úspěšným tvůrčím obdobím. Hrál v celé řadě známých filmů: ZTRACENÁ EXPEDICE (1975), v komedii 12 STLUJLEV (1977) a v úspěšném seriálu s Vladimirem Vysockým v jedné z hlavních rolí MÍSTO AKCE NEMĚNIT (1979). Velký úspěch pro herce znamenala i role ve filmu S  LJUBIMYMI NĚ RASSTAVAJTĚS (1997)  kde jeho partnerku hrála jeho manželka, Irina Alferova. Společně s ženou hrál ještě v dalším filmu a to v melodramatu PŘEDTUCHA LÁSKY (1982).  V osmdesátých letech byl Abdulov již mimořádně žádaným hercem, který nezřídka natáčel několik filmů zároveň. Ve většině svých prvních filmů představoval romantické hrdiny, nejinak tomu bylo rolí Ivana Puchova v romantické komedii ČARODĚJ (1982), který se snažil odčarovat svou nevěstu. V osmdesátých letech byl opravdovým sex symbolem v zemi. Nemalou roli v tom hrály filmy Marka Zacharova; mimořádný talent Abdulovovi umožnil zhostit se různorodých rolí v různých žánrech filmů. Hrál v komediích, detektivkách, v dobrodružných snímcích, i v kostýmních historických filmech. Od roku 1991 se datuje jeho spolupráce s režisérem Viktorem Sergejevem; velký úspěch slavil už jejich první společný film PŘÍBĚH GÉNIA, kde si Abdulov zahrál okouzlujícího podvodníka. Bez povšimnutí neprošel ani další film ZVLÁŠTNÍ MUŽI KATEŘINY SEMJENOVÉ, kde společně s Abdulovem hrála Natalja Fisson a Andrej Sokolov. Jejich další film, SCHIZOFRENIE (1997), pro který Abdulov sám dokonce napsal scénář již takovým filmovým hitem nebyl.  Zatímco jeho kariéra se rozvíjela, v soukromém životě došlo ke zkratu. Láskyplné manželství se rozpadlo a v roce 1993 skončilo rozvodem; důvodem byly, podle tehdejších drbů, časté avantýry nenapravitelného milovníka Abdulova. Irina po rozvodu odjela do Bulharska za otcem své dcery. Jejich manželství však vydrželo pouhé dva roky. Irina nedokázala žít v cizině; vrátila se do Ruska a zakotvila ve vztahu s hercem Sergejem Martynovem. Alexandr přežil náročnou operaci, kde doslova utekl hrobníkovi z lopaty a po těžké nemoci doslova začal žít nový život. Postavil dům za městem, kde žil se svou partnerkou, bývalou baletkou Galinou a svou matkou. Na výstavbě domu se aktivně podílelo mnoho jeho přátel. Společně s Galinou prožil osm let, ale pár nikdy nezavršil svůj vztah sňatkem. Abdulov tvrdil, že pro vztah není podstatné vyhovění společenským formám nebo církevním příkazům. Rozchod s Galinou okomentoval lakonicky tak, že jejich vztah se vyčerpal. Po rozchodu s Irinou Alferovou jí jako pravý gentleman velkoryse přenechal byt; stejně tak po rozchodu s Galinou jí nechal moskevský byt a auto. Rozchod s Galinou herec nenesl snadno, lidé v jeho okolí sledovali, jak viditelně sešel a pohubl. V Abdulověživotě bylo mnoho žen, sám se ke svému soukromí nevyjadřoval. Poslední roky života žil se svou partnerkou Julií Miloslavskou, která mu, dle jeho slov, pomohla chytit v životě druhý dech. V roce 2006 se rozhodli uzavřít manželství. Páru se 21. 3. 2007 narodila dcera Jevgenije. Julie zůstala s Alexandrem až do jeho smrti.  Abdulov byl skutečně hazardér, zatímco v mladých letech strávil mnoho hodin u rulety v kasinu, později se stal jeho koníčkem rybolov. V práci upřednostňoval, když mohl pracovat s lidmi, s nimiž se znal. Kromě vzpomenutého režiséra Viktora Sergejeva vždy rád vzpomínal i na setkání s předními hereckými osobnostmi té doby, s nimiž měl tu čest se setkat, zejména na Jevgenije Leonova a Taťjanu Peľtzer. S tou ho pojily nejenom pracovní vztahy, ale byli i dobrými osobními přáteli. Jeho nepokojný charakter často popuzoval úředníky kulturních oddělení, kteří pak často ukončovali reprízy představení, v nichž hrál, nebo rušili projekty, kterých se měl zúčastňovat. Abdulov vynikal mimořádným organizačním talentem. Velké oblibě se těšily jím organizované charitativní akce; výdělek z těchto akcí byl posílán ve prospěch dětských domovů a nemajetných lidí. Z jeho iniciativy došlo i k obnovení Mezinárodního filmového festivalu, v jehož čele potom několik let stál.  V posledních Abdulovových rolích se plně odrazilo jeho zrání a získané životní zkušenosti. Mezi jeho nejdůležitější role v novém miléniu patří postava profesora Kaštanova ve filmu Eldara Rjazanova TICHIJE OMUTY (2000), kde dokázal svému hrdinovi vtisknout jemnou lyriku a filozofický charakter, podobnou postavám Čechovových dramat. Sám Abdulov však vyprávěl o cestě, jakou provázelo natáčení filmu. Původně se mělo jednat o televizní film, který měl být pokračováním Ironie osudu. Režisér se však rozhodl pro kino verzi, došlo k silnému zkrácení, mnoho dějových linií zmizelo, objevily se nejasnosti a nelogičnosti. V televizní verzi měl film navíc jiný konec. Celkově herec z filmu, který nejdříve považoval za jeden z vrcholů své kariéry, nijak nadšen nebyl.  V roce 2000 rovněž proběhl jeho debut jako režiséra hraného filmu. Již dříve natočil polodokumentární film Chrám má zůstat chrámem. Nyní se stal režisérem filmu BREMENSKIE MUZYKANTY, jemuž byl i autorem scénáře. Jednalo se o muzikál na motivy známé pohádky.  V letech 2001-2007 hrál ve velkém množství filmů a seriálů. Ze všech těchto rolí měla největší ohlas jeho účast v mini sérii MISTR A MARKÉTKA (2005) v režii Vladimira Bortko. Rok 2007 byl pro Alexandra Gavriloviče opět nabitý prací; hrál ve filmu KAPKAN, kde se opět objevil s v páru s Irinou Alferovou, ve filmu ARTISTKA a LENINGRAD. Chystal se na roli ve filmu PRAVOSUDIE VOLKOV. Ve svém posledním filmu NIOTKUDA S LUBOVJU, ILI VESJOLYE POCHORONY hrál roli umělce Alika, který umírá na rakovinu. Jak se vyjádřil režisér filmu, Vladimir Fokin, vypadalo to jako znamení osudu... První zpráva o jeho nemoci se objevila na konci srpna. Podrobil se operaci, ale jeho stav se jen zhoršil, přibyly problémy se srdcem a krevním tlakem. Alexandr Gavrilovič konzultoval svůj stav s předními odborníky v Izraeli, ale slyšel jen strašlivý rozsudek. Rakovina plic ve čtvrtém stádiu. Miliony jeho fanoušků tomu nechtěly věřit a doufaly v zázrak, v zázrak doufal i sám Alexandr. Zázrak se tentokrát nekonal. Alexandr Gavrilovič 3. 1. 2008 své nemoci podlehl.