Armando Falconi (1871 - 1954)

Italský herec Armando Falconi byl především komikem a jevištním umělcem, po příchodu zvukového filmu se ale výrazně uplatnil i před kamerou a na své konto nastřádal bezmála padesát převážně hlavních filmových rolí. Narodil se v Římě a pocházel z herecké rodiny, jeho otec Pietro Falconi byl divadelním hercem, na jevišti se uplatnila i matka Adelaide Negri. S profesionálním divadlem začínal Armando Falconi již v devadesátých letech 19. století v Neapoli, postupně prošel několika společnostmi a brzy se stal oblíbeným představitelem milovnických rolí.

Herectví Armanda Falconiho bylo z velké části založeno na mluveném projevu, proto se ve filmu začal prosazovat až po nástupu zvuku, kdy mu bylo již přes šedesát, přesto se stal značně vytíženým filmovým hercem. Jeho debutem byla komedie PATATRAC (1931), kde hrál spolu se svým starším bratrem Arturem Falconim (1867-1934), s německou herečkou Mary Kid pak vytvořil ústřední dvojici ve filmu IDOL (Rubacuori, 1931) natočeném podle scénáře jeho syna Dina. V následujících letech hrál Armando Falconi hlavní role v několika dalších filmech pod vedením osvědčených režisérů typu Maria Cameriniho nebo Nunzia Malasommy.

Úspěšná byla dvojice na sebe navazujících komedií FELICITA COLOMBO (1937) a BABIČKA FELICITA (Nonna Felicita, 1938) režiséra Maria Mattoliho, v nichž byl partnerem slavné divadelní herečky Diny Galli. Často se před kamerou objevoval v historických kostýmech, připomeňme titulní role v historických komediích SYNOVÉ MARKÝZE LUCERY (I figli del marchese Lucera, 1939) nebo ve dvou adaptacích oper Gaetana Donizettiho (DON PASQUALE, 1940; NÁPOJ LÁSKY – L’elisir d’amore, 1941). Celkem třikrát ztvárnil postavu sicilského krále Ferdinanda II., nejprve v komedii KRÁL ŠPRÝMAŘ (Il re Burlone, 1935), později v životopisném snímku ROSSINI (1942) a nakonec v historickém dramatu BOUŘE V ZÁLIVU (Tempesta sur golfo, 1943).

S přibývajícím věkem omezoval Armando Falconi své aktivity v divadle, film jej ale zaměstnával nadále velmi často – například v roce 1940 natočil osm filmů a ve většině z nich hrál hlavní role. Ze závěru jeho práce pro film připomeňme spolupráci s Vittoriem de Sicou (NEJSEM POVĚRČIVÝ – Non sono superstizioso, 1943), objevil se také po boku Lídy Baarové (MĚ NEOKLAMEŠ – Ti conosco, mascherina!, 1943). V roce 1943 se vážně zranil přímo ve filmových ateliérech a léčení jej na delší dobu vyřadilo z provozu, i později se před kamerou objevoval již jen zřídka. Později se u něj projevila Parkinsonova choroba, která jej koncem 40. let přiměla k úplnému ukončení všech uměleckých aktivit.