Jasudžiró Ozu (1903 - 1963)

Ozu je jedním z triumvirátu nejvýznamnějších japonských režisérů, jejichž kariéra začala v období mezi dvěmi světovými válkami. Ti další dva jsou Mikio Naruse a Kenji Mizoguči (či Mizoguchi). Všichni tři patří mezi absolutní světovou špičku a zejména Ozu je pro mnohé (Wenders, Kaurismäki) nejlepším rešisérem všech dob, což je jistě otázkou osobního vkusu, nicméně Ozuovo dílo je skutečně uhrančivé. Točil již ve 20. a 30. letech minulého století, jsou to černobílé a zčásti němé snímky, vynikají mezi nima např. Narodil jsem se, ale... či Příběh plovoucích stébel, který byl po válce Ozuem natočen znovu v barvě a se zvukem pod názvem Plovoucí stébla.

Všechny jeho filmy jsou filmařsky a umělecky svrchovanými díly s vynikající obrazovou a hudební složkou, kamera vždy snímá dění z úhlu, jaký by měl pozorovatel sedící na podlaze, což samo o sobě propůjčuje filmům zajímavou atmosféru. Děj filmu je často prokládán zábery na šumící listí, na večerní město, snad v každém filmu se objeví projíždějící vlak, čas plyne nenápadně, volně a přitom neúprosně pro postavy příběhu, vždy se stanou věci a události, které zahýbají jejich životem a mění jej.

Příběhy jsou přitom v Ozuových filmech velice prosté, jsou obrazem každodenního života Japonců. Často v nich jde o vztah dcery a otce, o její svatbu, či o stáří a smrt rodičů, o vztahy mezi dětmi a rodiči či sourozenci. Vlastně v nich o nic nejde a přitom sledujeme drama života, jak ho zná každý z nás a ani si neuvědomuje, že život je skutečným dramatem, tragickým, drsným a přitom krásným a silným. Ozu nám ukazuje nevšední krásu "všednosti", to, že pod jejím pro nás obyčejným povrchem plyne a pulsuje bytí, bolavé a přesto magické a naplňující.

Yasujiro Ozu natočil celkem 54 filmů, z nichž se dochovalo 36. Narodil se v roce 1903 a zemřel o šedesát let později. Na jeho náhrobku je pouze kaligrafický nápis Mu, což znamená v překladu Nic. To nezachytitelné a navyjádřitelné NIc, které tak znamenitě uměl zachytit a vyjádřit ve svých filmech.