Italský herec Ernesto Almirante hrál vedlejší i středně velké role v padesáti filmech, doménou jeho aktivit bylo ale divadlo, pocházel ostatně z herecké rodiny – jeho otec Nunzio Almirante (1837-1906) vedl vlastní divadelní společnosti, herectví (divadelnímu i filmovému) se věnovali i Ernestovi bratři Giacomo (1875-1944) a Luigi (1886-1963), nejmladší bratr Mario (1890-1964) se prosadil jako filmový režisér v němé éře. Na místě je připomenout i nejslavnější jméno z celé rodiny – jejich sestřenice Italia Almirante-Manzini (1890-1941) patřila k největším hvězdám italského filmu dvacátých let.
K novému angažmá před filmovou kamerou jej až v polovině třicátých let přemluvil režisér Guido Brignone, který již předtím spolupracoval s jeho bratry, a s ním natočil drama PASSAPORTO ROSSO (1935). V Brignonově další režii LOTERIE LÁSKY (La mia canzone al vento, 1939) se setkal i s bratrem Giacomem (tento film byl uveden i v tehdejších českých kinech). Častěji jej ke spolupráci přizval režisér Mario Mattoli, po boku populárního komika Erminia Maccariho hrál například velkou roli předsedy soudu v komedii OBŽALOVANÝ, VSTAŇTE! (Imputato, alzatevi!, 1939), v Mattoliho režii pak hrál vedlejší role v dalších úspěšných veselohrách typu BYLO NÁS SEDM VDOV (Eravamo sette vedove, 1939).
Jen v letech 1939-1940 hrál Ernesto Almirante ve dvanácti filmech, vedle dobově průměrné produkce spadající do éry filmů tzv. bílých telefonů, často se před kamerou objevoval i v dobových kostýmech v životopisných a dobrodružných filmech (DCERA ZELENÉHO KORZÁRA – La figlia di corsaro verde, 1940; MARCO VISCONTI, 1941). Po válce dostal příležitosti i v hodnotných titulech neorealistického ražení, několikrát točil například s Luigim Zampou (POSLANKYNĚ ANGELINA – L’onorevole Angelina, 1947; TĚŽKÁ LÉTA – Anni difficili, 1948). S dalším bratrem Luigim se před kamerou poprvé setkal až v komedii JEDENÁCT MUŽŮ A MÍČ (Undici uomini e un pallone, 1948).
V padesátých letech se zviditelňoval především spoluprací se slavným komikem Totò, který byl tehdy na vrcholu popularity a každý jeho film znamenal několikamiliónovou návštěvnost v kinech. Například v komedii STRÁŽNÍCI A ZLODĚJI (Guardie e ladri, 1951) byl Totò jeho synem (tento film v italských kinech vidělo přes šest miliónů diváků). Dále spolu hráli ve filmech TOTÒ A KRÁLOVÉ ŘÍMA (Totò e i re di Roma, 1952) nebo HLAVU VZHŮRU (Il coraggio, 1957). Zmínku si zaslouží i jedna z prvních režií Federica Felliniho BÍLÝ ŠEJK (Lo sceicco bianco, 1951), kde hrál režiséra. Mezitím samozřejmě hrál i s jinými herci a režiséry, jeho filmografii uzavírá komedie Dina Risiho POCHOD NA ŘÍM (La marcia su Roma, 1962).