Míla Pačová (1887 - 1957)   † 69 let

Její otec, zámožný architekt, podporoval svou mladičkou dceru, která se rozhodovala mezi malířstvím a herectvím. Nechal ji vystudovat malířství u Ferdinanda Engelmüllera a v Paříži. Přestože se Pačová po celý život věnovala malířství a byla uznávanou malířkou a vtipnou karikaturistkou, jako prvotní povolání si zvolila herectví. To vystudovala soukromě u Marie Hübnerové a Karla Želenského. Začínala v Uranii (1911 - 1913), aby odtud dále putovala do Švandova divadla (1913 - 1914) a vrátila se zpět do Uranie (1914 - 1918). V letech 1918 - 1921 hrála u různých divadelních společností, hostovala na pražských scénách i u ochotníků a podílela se na založení Komorní scény v Mozarteu (1919). V roce 1921 ji angažoval režisér Jaroslav Kvapil do Vinohradského divadla a odtud přešla v roce 1934 do Národního divadla, kde působila až do své smrti.

Součástí české kinematografie se stala Míla Pačová poměrně brzy. Poprvé se objevila ve filmu PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913). Do roku 1930 hrála ještě v dalších 6 němých filmech, ale ani jedna z rolí nestojí svou závažností za zmínku. Zvukový film jí nabídnul první roli až v roce 1935, kdy si zahrála epizodku dámy na plese v životopisném filmu MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK. Teprve od roku 1939 se začala objevovat v českém filmu pravidelněji. V melodramatu DVOJÍ ŽIVOT (1939) byla bytnou Seidlovou, v komedii ARTUR A LEONTÝNA (1940) ženou továrníka Soboty, v PRELUDIU (1941) herečkou Holmovou, v dramatu ŠŤASTNOU CESTU (1943) ředitelkou prodejního oddělení Vackovou a v melodramatu JARNÍ PÍSEŇ (1944) baronkou Giselou.

Režisér Miroslav Cikán výborně vycítil herecký potenciál Pačové, když ji poprvé obsadil, a to do své komedie U PĚTI VEVEREK (1944). Role v tomto filmu byla Pačové šitá na tělo a stala se tak její největší a zároveň nejvýraznější. Její zlá a chamtivá domácí Filoména Houbičková byla přesným opakem dobráckého manžela v podání Jindřicha Plachty a stejně přívětivé sestry v podání Růženy Naskové. Tato herecká poloha Pačové seděla a ve filmu byl tak velmi citlivě vytvořen kontrast mezi dobrem a zlem, obvzlášť když došlo na konci k nápravě nehodné manželky, ve které přece jen zůstaly náznaky její dřívější povahy a chování. Po válce se Pačová objevila už jen ve třech ne příliš výrazných rolích. V komedii NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946) hrála Markytu, ženu inspektora Žlutického, v komedii JEŠTE SVATBA NEBYLA... (1954) Marinu Ambrožovou a v dramatu JAN ŽIŽKA (1955) byla ženou staroměstského purkmistra Tomáše. Stejně jako Národní divadlo, i český film zůstaly této herečce dlužny velkou roli, hodnou jejího vyzrálého talentu.

Z četných ocenění, které Pačová získala, jmenujme Čestné uznání ministerstva školství za hereckou činnost (1928), Státní cenu za herecké umění (1929) a titul Zasloužilá umělkyně (1953).