Armand Bernard (1893 - 1968)

Francouzský herec Armand Bernard byl v meziválečném období oblíbeným komikem, odehrál desítky hlavních rolí, přesto je dnes spíše zapomenutý, protože jeho vklad ke skutečným kvalitám tehdejší francouzské kinematografie byl zanedbatelný. Narodil se v Bois-Colombes nedaleko od Paříže, svým uměleckým zájmům dal průchod studiem na konzervatoři, poté krátce působil v Comédie Française, po první světové válce hrál v několika dalších pařížských divadlech.

Snem Armanda Bernarda původně bylo hrát velké tragické role v divadle, paradoxně se ale se svou vizáží distinguovaného čtyřicátníka a příkladným verbálním projevem stal hvězdou komediálního žánru. Ve třicátých letech točil několik filmů ročně, hrál středně velké i hlavní role a spolupracoval s řadou slavných i dávno zapomenutých režisérů. Připomeňme alespoň roli Julese Fanfarela, přítele do nepohody titulní hrdinky (Marie Glory) ve filmech SEKRETÁŘKA (Dactylo, 1930) a SEKRETÁŘKA SE VDÁVÁ (Dactylo se marie, 1934). Titulní roli nesmělého vědce hrál v komedii ZATRACENÝ LÉONCE (Sacré Léonce, 1935); tady se setkal s krásnou Christiane Delyne, manželkou režiséra Christiana-Jaque, s níž se před kamerou potkával častěji. V několika filmech vytvořil také komickou dvojici s Paulem Pauleym, znovu se uplatnil i jako autor filmové hudby, zvláště ve spolupráci s režisérem René Guissartem (DORA NELSON, 1935).

I když se Armand Bernard pohyboval převážně v žánru nenáročných veseloher, občas jej k menším hereckým úkolům zvali i významní tvůrci umělecky ambicióznějších filmů (MICHAL STROGOV – Michel Strogoff, 1935). Po celou dobu druhé světové války se Armand Bernard držel v ústraní a nenatočil ani jeden film. Naposledy hrál hlavní roli v komedii o výherci v rozhlasové soutěži PŘEKVAPENÍ Z RÁDIA (Les surprises de la radio, 1940), poté se divákům připomněl až s veselohrou PĚT DOVOLENKÁŘŮ (Ils étaient cinq permissionnaires, 1945).

Po válce odehrál několik vedlejších rolí v historických filmech, až počátkem padesátých let se znovu stal vytíženým představitelem výraznějších postav v úspěšných komediích (SRDCE NA MOŘI – Coeur sur mer, 1950; PIÉDALU V PAŘÍŽI – Piédalu à Paris, 1951). Tehdy se také po delší přestávce znovu začal objevovat i na divadelním jevišti, před kamerou stál naposledy v rámci komedie BOBOVA KAPELA (La bande à Bobo, 1963).