Marguerite Pierry (1887 - 1963)

Francouzská herečka Marguerite Pierry se k filmu dostala až jako vyzrálá divadelní umělkyně počátkem třicátých let 20. století, na své kinematografické konto pak nastřádala přes sedmdesát filmových rolí, převážně vedlejších. Pocházela z Paříže a její vlastní jméno bylo Marguerite Peter, později zvolila francouzsky znějící modifikaci příjmení. Původně měla být učitelkou, ale již za studií se zároveň vzdělávala ve zpěvu a za katedru se nakonec nikdy nepostavila. Ve dvaceti letech začala vystupovat v kabaretech a hudebních kavárnách, časem se vypracovala v osobitou komediální herečku. To, co jí chybělo ve fyzických půvabech, vyvážila výbornými hereckými výkony a specifickým mluveným projevem.

Další filmové výstupy Marguerite Pierry se odehrávaly často v průměrných komediích, několikrát točila s režisérem René Pujolem. Za zmínku stojí umělecky hodnotný film PEVNOST MLČENÍ (La citadelle du silence, 1937) režiséra Marcela L’Herbiera, kde se objevila v menší roli bytné. V několika filmech hrála i se svým životním partnerem Marcelem Simonem (1872-1958), pro nějž byla oporou především za druhé světové války, kdy byl jako Žid vystaven nebezpečí perzekuce. Mezitím Marguerite Pierry navázala častější spolupráci s významným divadelníkem a filmovým režisérem Sachou Guitrym, větší příležitost dostala například v jeho filmu BÍLÁ NOC (Donne-moi tes yeux, 1943).

I za války rozšiřovala Marguerite Pierry svou filmografii o několik titulů ročně, hrála v komediích, adaptacích osvědčených literárních děl i historických filmech, nevzdávala se ani divadla. Po válce se její jméno objevilo na předních místech filmových plakátů například v případě dramatu ODSOUZENÍ (Les condamnés, 1948), zopakovala si i zkušenost s Mirandovou hrou DÍRA VE ZDI (Le trou dans le mur, 1949), kterou hrála již před lety na jevišti. Znovu spolupracovala také se Sachou Guitrym a v jeho režii vytvořila po letech partnerskou dvojici s Michelem Simonem v komedii ŽIVOT POCTIVÉHO ČLOVĚKA (La vie d’une honnête homme, 1953), menší role odehrála také v několika kostýmních filmech, znovu to bylo pod taktovkou Sachi Guitryho (NAPOLEON – Napoléon, 1955; KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA – Si Paris nous était conté, 1955).

V padesátých letech hrála v divadle pod režijním vedením Jeana Meyera a pozoruhodné výkony předvedla v několika Molièrových hrách na jevišti Théâtre du Palais Royal, například ve hře Lakomec (1960). Po smrti Marcela Simona (1958) začala omezovat své umělecké aktivity, ve filmu hrála naposledy v roce 1961 (SEUL… À CORPS PERDU, premiéra až v roce 1963). Tehdy se naposledy objevila i na jevišti, opět v Molièrovi (George Dandin, 1961).