Gilberto Govi (1885 - 1966)

Italský herec Gilberto Govi zasvětil svou uměleckou dráhu divadlu a především v rodném Janově je dodnes vnímán jako jeden ze symbolů kulturního života města první poloviny dvacátého století. Narodil se v Janově do dobře situované rodiny, pokřtěn byl po svém strýci Gilbertu Govim (1826-1889), který byl významným fyzikem, rektorem univerzity v Turíně a také politikem. Jeho otec měl pro syna naplánovanou kariéru úředníka, ale Gilberto již v dětství propadl divadlu a poprvé veřejně vystupoval v roce 1897.

Do celonárodního povědomí pronikl Govi pohostinským účinkováním v Miláně v roce 1923, následovalo úspěšné turné po jižní Americe. Přímo pro něj psali současní autoři, ovšem hry v čisté italštině si sám Govi upravoval do janovského dialektu. Až do druhé světové války hrál s úspěchem po celé Itálii i v zahraničí. Právě za války se poprvé dostal i ke spolupráci s filmem a v režii Gennara Righelliho hrál hlavní roli stárnoucího námořního kapitána v komedii COLPI DI TIMONE (1942). Druhá světová válka Janov těžce zasáhla a modernizace města přiměla i Goviho k zamyšlení nad jeho vlastní prací. Chtěl obměnit repertoár i styl svého hraní, stálý úspěch u diváků jej ale přesvědčil, že změny nejsou zapotřebí. Janov jej jednoduše ctil a miloval.

Podruhé se před filmovou kameru postavil opět v hlavní roli v komedii JAKÉ ČASY! (Che tempi!, 1947), která byla adaptací úspěšné divadelní hry Pignasecca e Pignaverde. Další – a opět hlavní roli mnicha Angela – hrál v komedii ĎÁBEL V KLÁŠTEŘE (Il diavolo in convento, 1950) režiséra Nunzia Malasommy. Zde je na místě dodat, Goviho filmy neměly u diváků očekávaný ohlas, ostatně ani on sám nebyl se svou participací v kinematografii spokojen. V letech 1957-1960 bylo jeho herecké mistrovství zachyceny televizní stanicí RAI, ne všechny se však dochovaly, pouze zvukové záznamy některých z nich byly v roce 2004 vydány na DVD.

Svou kariéru na jevišti zakončil Gilberto Govi v roce 1960, v následujícím roce se počtvrté a naposledy – tentokrát barevně – objevil před filmovou kamerou, ovšem již nikoliv v hlavní roli (ON, ONA A JEJÍ DĚDEČEK – Lui, lei e il nonno, 1961).