Giani Esposito (1930 - 1974)

Francouzský herec Giani Esposito odehrál v 50. a 60. letech dvacátého století přes padesát vedlejších rolí ve filmu a televizi, u nás jsme jej mohli vidět v několika filmech v historickém kostýmu, uplatnění našel i v divadle, kromě toho byl zpěvákem a také básníkem, pozornost médií a veřejnosti poutal i jeho soukromý život. Jeho otec pocházel z Neapole, matka byla Francouzka, Giani se ale narodil v Belgii ve městě Etterbeek nedaleko Bruselu. Vyrůstal nejprve ve Francii, většinu války i několik dalších let prožil v Itálii, do Paříže se vrátil v roce 1949.

Jako divadelní herec se počátkem padesátých let začal objevovat i před filmovou kamerou, jeho debutem byla malá role jednoho z židovských cestujících v dramatu PRVNÍ PO BOHU (Maitre apres Dieu, 1951), v menších úlohách barmana a novináře se pak objevil ve dvou na sebe navazujících úspěšných komediích André Hunebella MOJE ŽENA JE BÁJEČNÁ (Ma femme est formidable, 1951) a MŮJ MUŽ JE BÁJEČNÝ (Mon mari est merveilleux, 1952). V roli prince Alexandra jsme jej mohli vidět ve slavném Renoirově filmu FRANCOUZSKÝ KANKÁN (French Cancan, 1954), jako Marius Pontmercy se objevil také v BÍDNÍCÍCH (Les Misérables, 1958). Koncem padesátých let se dočkal uznání i jako zpěvák a jeho skladby začaly vycházet na gramofonových deskách.

Středně velké role hrál také v několika hodnotných dramatech, jednu z hlavních rolí ztvárnil po boku Mariny Vlady a v režii jejího manžela ve filmu ODPUSŤTE NAŠE VINY (Pardonnez nos offenses, 1956), ve velké roli malíře Watroffa se objevil po boku začínající Annie Girardot v kriminálce REPRODUKCE ZAKÁZÁNA (Reproduction interdite, 1957). Zmínku si zaslouží i účast v Buñuelově filmu TO JE ÚSVIT (Cela s’appelle l’aurore, 1956), kromě filmu, zpěvu a divadla tehdy také začal spolupracovat s televizí.

Důležitou roli důstojníka Lemaitre hrál v koprodukčním válečném filmu NORMANDIE-NIEMEN (1959) a při jeho prezentaci na filmovém festivalu v Moskvě se seznámil s francouzskou herečkou Pascale Petit (*1938), která se pak v roce 1961 stala jeho manželkou. Mezitím spolu vytvořili ústřední dvojici v dnes již zapomenutých filmech NA CESTĚ K EXTÁZI (Vers l’extase, 1960) a KŘÍŽ ŽIVÝCH (La croix des vivants, 1962). Společnou řeč s Pascale Petit našel Esposito v tématech tajemna a okultismu, příklon k sektářství a mysticismu pak později začal Pascale omezovat, zvláště když jí manžel zakazoval hrát ve filmu (dodejme, že Pascale Petit byla před sňatkem velmi úspěšnou herečkou a často označovaná jako druhá Brigitte Bardot). Měli spolu dvě děti, dcera Nathalia (*1966) se později pod pseudonymem Douchka prosadila jako zpěvačka.