Hiroši Tešigahara (1927 - 2001)

Hiroši Tešigahara, avantgardní japonský umělec a syn slavného Sofu Tešigahary, zakladatele a velmistra Školy ikebany Sogecu, promoval v roce 1950 na Státní tokijské univerzitě v oboru umění (olejomalba) a hudba. Navrhoval zahrady a čajovny, režíroval opery a v roce 1958 se sám stal ředitelem Sogecu a převzal vedoucí úlohu ve všech směrech avantgardního umění. Vytvořil celkem jednadvacet filmů, z nichž většinu tvoří krátké dokumenty (o japonském malíři Hokusaiovi, o portorickém boxeru Torresovi, o katalánském architektu Gaudím). Jako filmař se zapsal osmi celovečerními snímky, vytvořenými v průběhu více jak třiceti let. Jde o filmy jedinečné svou formou i obsahem, stejně jako kterýkoli jiný výplod jeho kreativity. K prvnímu výročí jeho úmrtí (2002) byla v Japonsku uvedena DVD kolekce s jeho nejslavnějšími díly.

V 60. letech jejich vzájemná spolupráce pokračovala, současně se Tešigahara - na profesionální úrovni - věnoval také ikebaně a sochařství. Filmařem byl vlastně tak nějak “mimochodem“, film byl součástí jeho uměleckých “průzkumů“. V roce 1964 se Tešigaharovo-Abeovo-Takemicuovo podobenství PÍSEČNÁ ŽENA (1964) stalo jedním z kandidátů na cenu Akademie a získalo Zvláštní cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes. Mistrovský Abeho román, za který získal cenu Yomiuri, je jedním z nejslavnějších postmoderních příběhů “ztraceného člověka“. Hrdinou je Džumpei Niki (Eidži Okada), amatérský entomolog a otec rodiny, který bez špatných úmyslů hledá nocleh v zapadlé vesnici, situované mezi všepronikající písečné duny. To, s čím se tam střetne, je tak plné odkazů na prekérní situace a popsáno do takových detailů, že jen málo lidí věřilo tomu, že by to vůbec někdy byl někdo schopen natočit.

Tešigahara byl, a diváci po celém světě, setřepávající si při opouštění kin ze svých šatů imaginární písek, svědčí o jeho genialitě v hledání oživlých obrazových ekvivalentů slovům Abeho zvláštního literárního světa. S výběrem herců taky už nikdy nebyl stejně úspěšný jako zde (ve filmu se objevila i jeho žena Tošiko Kobajaši), Eidži Okada a Kjoko Kišida, kteří se společně ocitnou v obydlí na dně hluboké jámy, ze které není úniku (pokud nechtějí být zaživa pohřbeni, musí z ní denně vyhazovat písek) a kteří se po počátečním vzdoru podvolí krutému diktátu vesnice, se stali skutečným ztělesněním svých románových postav. “Okada a Kišida se do svých rolí ponořili tak hluboce,” psal později Tešigahara, “že se během čtyřměsíčního natáčení úplně změnil výraz v jejich tvářích.“ Z původních téměř dvou a půl hodin vystříhal Tešigahara pro festival v Cannes 23 minut, čímž jenom zahustil už tak dost hutnou atmosféru. Jde o Tešigaharovo nejznámější a nejobdivovanější filmové dílo (jedním z jeho obdivovatelů byl také režisér Tarkovskij). Další adaptace už tak úspěšné nebyly.

TVÁŘ TOHO DRUHÉHO (1966) se zaobírá tajemstvím identity člověka a mezilidskými vztahy, kterými je utvářena. Jde o jakýsi sci-fi horor, který v sobě nese odkazy na snímky FRANKENSTEIN (1931), MAD LOVE (1935) a THE BEAST WITH FIVE FINGERS (1946). Muž jménem Okujama se zde snaží znovu začít žít poté, co výbuchem v laboratoři přijde o obličej. S hlavou v obvazech s hrůzou sleduje, jak se k němu najednou všichni začínají chovat jinak, chladně, a to včetně vlastní ženy. Do děje vstoupí mladá sestřička z vojenského ústavu pro choromyslné, kterou, jinak hezkou ženu, poznamenala válka ošklivými jizvami na tváři. Okujama přesvědčí svého psychiatra, aby mu vytvořil masku, jakousi “druhou tvář” a falešnou totožnost, se kterou bude moci vyjít mezi lidi jako “někdo druhý“. Manželčino odmítání posílí jen jeho cynismus a on se rozhodne, že ji pomocí masky - jako “někdo druhý“- svede. Tešigahara zde chytře staví vedle sebe Okujamovy intriky – které ho uspokojují a současně ničí – s beznadějí poznamenané mladé ženy. Ať už díky pomalému tempu, povětšinou psychotickému Okujamovi nebo neschopnosti naplnit “hororová“ divácká očekávání, film byl přijat velmi vlažně a své diváky si v podstatě nikdy nenašel.