Maximilienne (1884 - 1978)   † 93 let

Francouzská herečka Maximilienne vstoupila na stříbrné plátno až ve zralém věku po nástupu zvukového filmu a ve své bohaté filmografii proslula především jako představitelka málo sympatických staropanenských postav s břitkým jazykem. Pocházela z Paříže, její rodné jméno bylo Henriette Adeline Genty, její první stopy v divadle lze zaznamenat až po první světové válce, ve dvacátých letech se objevila dvakrát i v němém filmu.

Její vizáž a typický projev pak režiséři využili i v rolích vysoce postavených dam, například v komedii K URNÁM, OBČANÉ (Aux urnes, citoyens!, 1932) ji diváci mohli vidět jako vévodkyni de Brienne. Ve druhé polovině třicátých let točila Maximilienne několikrát ročně, účast v průměrných veselohrách a melodramatech střídala s participací na dodnes vysoce hodnocených titulech té doby. Typologii svých filmových postav nejlépe předvedla v roli odvolané sadistické ředitelky dívčího výchovného ústavu paní Appelové v dramatu VĚZENÍ BEZ MŘÍŽÍ (Prison sans barreaux, 1938) režiséra Leonida Moguyho, ve stejném roce zazářila i v profilově podobné úloze slečny Angele ve filmu PEKAŘOVA ŽENA (La femme du boulanger, 1938) v režii Marcela Pagnola.

Zajímavé herecké příležitosti dostala i za války, neúspěšnou autorku detektivních románu slečnu Coq ztvárnila v Clouzotově dodnes známém filmu VRAH BYDLÍ V Č. 21 (L'assassin habite... au 21, 1942), v tehdejších protektorátních kinech byl u nás uveden i kriminální příběh KOMISAŘ MAIGRET ZASAHUJE (Picpus, 1943), kde hrála paní Bertaudovou. Svou tradiční hereckou polohu připomněla i dějově důležitou postavou zapšklé staré panny a pokrytecké pámbíčkářky Justine Putetové v komedii ZVONOKOSY (Clochemerle, 1948), kterou jen ve francouzských kinech vidělo přes pět miliónů diváků.

Připomeňme také, že čtyřikrát točila se slavným komikem Fernandelem, mihla se i v prvním francouzském oscarovém filmu PAN VINCENT (Monsieur Vincent, 1947), její doménou ale zůstávaly postavy nesympatických tetiček ve filmech různých žánrů i kvalit. Kromě filmu se nadále věnovala i divadlu, zůstávala věrná především pařížské scéně Théâtre des Célestins, kde ve 40. a 50. letech hrála v oblíbeném repertoáru nenáročných komedií.