Dagur Kári 50 let

Celým jménem Dagur Kári Pétursson se narodil islandským rodičům 12. prosince 1973 v Paříží. Než se rozhodl studovat film, věnoval se psaní, fotografie, muzice. Sám přiznává, že tím pravým stimulem pro jeho rozhodnutí věnovat se filmové režii se staly filmy Jima Jarmushe a Akiho Kaurismäkiho, které zhlédl na jednom islandském festivalu. Začínal se psaním scénářů, dva roky pracoval v televizi, a to než dokončil svá studia na Národní filmové škole v Kodani (Den Danske Filmskole). Jeho středometrážní absolventský snímek Ztracený víkend (Lost weekend, 1999) získal řadu ocenění na festivalech ve světě.

Zajímavé je, že v souvislosti s vytvářením scénáře k snímku Albín jménem Nói Kári mluví o vlivu animovaných filmů a především sit-comů. Sit-com charakterizuje jako žánr bez výrazných hrdinů, kteří ale řeší řadu problémů, objevujících se v rychlém tempu. Zároveň také oceňuje omezenost prostoru, s kterým musí tvůrci sit-comů pracovat (často se jedná jen o byt či dům, v případě Simpsonů, kteří nejsou klasickým sit-comem, představuje toto teritorium celé město). V tomto směru situování Nóiho příběhu do prostředi malé islandské vesnice zcela odpovídá předestřené inscenaci. I spád situací, jimiž hlavní představitel prochází, odpovídá koncepci sit-comu, pokud samozřejmě vezmeme v potaz rozměr celovečerního hraného filmu. Poněkud odlišné je to s komikou, která do značné míry odpovídá islandské mentalitě. Nemůžeme mluvit o nějakém strhujícím, prvoplánovém humoru, ale spíše o v zámlkách probleskující ironii, až sebeinorii, která těží z mnohem hlubších zdrojů, než z jakých vyvěrá přímočarost americká.

Když Kári uvažoval o svém dalším filmovém projektu, byl si jist dvěma věcmi: že další dva filmy chce určitě natočit mimo Island a že jeho druhý film vznikne pod vlivem manifestu Dogma. I proto jeho druhý snímek Outsider se odehrává v Kodani a byl natočen převážně v dánské produkci (společnost Nimbus Film, která se podílela např. na vzniku filmů Mifune či Rodinná oslava). Přesto výsledný produkt připomíná filmy zmiňovaného hnutí spíše vzdáleně. Nedošlo k angažování neherců do hlavních rolí, ani styl práce příliš nepoukazuje tolik k standardům manifestu Dogma, ačkoli jistou střídmost, až sporost v užití vyýrazových prostředků vnímat můžeme.

Scénář k prozatím poslednímu filmu Dobré srdce psal Dagur Kári už od počátku v angličtině a jako režisér jej ve svých představách umisťoval do anglicky mluvící země. To, že je nakonec příběh situován do New Yorku, souvisí s Káriho oblíbou tohoto amerického města, ačkoli samotná lokace není ani jednou ve filmu explicitně zmiňována. Volba baru, jako ústředního místa a činitele příběhu, se zase zakládala na Káriho četbě Buñuelových memoárů Do posledního dechu, kde se tento klasik světové kinematografie vyjadřuje k instituci baru: Bar je temné a kruté místo, kam muži přícházejí o samotě popít.