Soběslav Sejk (1922 - 2004)

Původní touhou Soběslava Sejka bylo provozovat hudbu, takže z gymnázia přestoupil na konzervatoř. Odtud jej přátelé přivedli do amatérského Divadelního kolektivu mladých, v roce 1939 se pak jako elév dostal na prkna Národního divadla. V následujícím roce hrál v Moderním divadle na Žižkově, další léta okupace strávil u kočovných divadelních společností (Nová česká scéna, Středočeská činohra J. Burdy), v letech 1942-1944 působil v pražském Intimním divadle. Po roce 1945 pomáhal utvářet českou činoherní scénu divadla v Teplicích, již v roce 1946 se ale vrátil do Prahy, kde se jeho původní působiště, Intimní divadlo, mezitím transformovalo v Realistické divadlo. Sejk zde v letech 1946-1948 hrál například ve hrách Večer tříkrálový nebo Opory společnosti. V letech 1948-1950 pak bylo jeho domovskou scénou Městské divadlo Žižkov (zde se uplatnil v představeních Mnoho povyku pro nic nebo Jiříkovo vidění). Tři další sezóny (1950-1953) odehrál ve Státním divadle v Brně (Lidé, bděte).

Soběslav Sejk má na svém kontě něco málo přes třicet filmových rolí, podobně početná je i jeho práce pro televizi; v obou médiích stejně jako na divadle dostával jen vedlejší až epizodní role. Poprvé se před kamerou mihnul jako host na veselici ve filmu ŘEKA ČARUJE (1945), častěji začal hrát až koncem 40. let, po menší roli v historickém filmu REVOLUČNÍ ROK 1848 (1949) se začal objevovat převážně v tendenčních titulech zpolitizované kinematografie, přičemž jeho postavy dokonale zapadaly do schématických témat (ÚNOS, 1952; NAD NÁMI SVÍTÁ, 1952; NÁSTUP, 1952). Až později začal na filmovém plátně vytvářet postavy v kvalitnějších počinech (SNY NA NEDĚLI, 1958), vyzkoušel si i pohádkovou roli prince (O MEDVĚDU ONDŘEJOVI, 1959).

Značné omezení Sejkovy práce pro film i televizi v 60. letech ovlivnilo několik faktorů; za celou dekádu hrál jen epizodní role ve třech filmech a televizním přepisu divadelní hry JEJICH DEN (1962) převzaté z Národního divadla. Prvním ovlivňujícím faktorem byla Sejkova dlouhodobá vážná choroba, která se sice nijak neprojevila na jeho práci v divadle, ale angažmá před kamerou výrazně omezil. Druhým byl fakt obrovského rozvoje dabingu, k jehož spoluzakladatelům Sejk patřil a byl jím značně vytížen. V neposlední řadě pak sehrála svou roli emigrace – Sejk v roce 1968 emigroval do Švýcarska se svou tehdejší přítelkyní, herečkou Marcelou Sedláčkovou (1926-1969), a i když se nedlouho poté vrátili, tento „přečin“ se koncem 60. let a především v období normalizace promítl do Sejkových pracovních možností ve filmu i televizi. V 70. a 80. letech pak tedy hrál již jen několik opravdu malých rolí, upamatovat si jej můžeme například jako soudce v hořké komedii CAUSA KRÁLÍK (1979).

Co se týče televize, Soběslav Sejk hrál celkem v jedenácti seriálech, ve většině z nich se ale mihnul jen v jednom díle, jiné počiny zase zmizely v propadlišti televizní historie, za zmínku stojí snad jen jeho účast v seriálech F. L. VĚK (1971) nebo BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI (1972). Později se objevil v několika kvalitních televizních inscenacích (OPOUŠTĚT PETROHRAD, 1991; NOC ROZHODNUTÍ, 1993).