Liv Ullmann 85 let

Zařící krása a oduševnělý výraz herečky a ženy. Tak bývá chrakterizována osobnost, která se stala norským divadelním objevem ještě před tím, než se její jméno dostalo do povědomí světové veřejnosti skrze spolupráci s Ingmarem Bergmanem. Její herecký projev i lidská vřelost a angažovanost ve prospěch chudých přitahovaly mnohé.   Bibi Andersson, Ingrid Thulin, Harriet Andersson a posléze také Liv Ullmann, která dotvořila slavné  kvarteto ženských osobností filmového a divadelního světa Ingmara Bergmana. Přišla jako poslední ve druhé polovině 60. let. Stydlivá, bojácná a poněkud vylekaná před nastávající spoluprací se světově proslulým švédským filmařem. Byla jiná a přesto přirozeně zapadla mezi zralou profesionalitu ženského ansámblu „démonického“ režiséra. Z fotografie pořízené před natáčením Persony, pro Liv průlomového filmu, na níž je zachycena s Bibi Andersson a režisérem, vyhlíží bledé a ustrašené stvoření. Mladá herečka, jejíž založení kontrastuje s ostře sarkastickým tónem hodnocení, kterému momentku podrobil jeden člověk z filmové branže. Byla to ale ona. Liv. Nemožně ostýchavá ale přesto svá.

Svým norským rodičům se narodila 16. prosince 1939 v Tokiu, zůstala věrna své touze a vystudovala hereckou akademii v Londýně. První divadelní zkušenosti získala v polovině 50. let ve Stavangeru a v Oslu a v roce 1957 se poprvé objevila ve filmu Blázni na horách své krajanky Edith Carlmarové. Do roku 1965 účinkovala v dalších třech norských a jednom švédském filmu, ale její hlavní pozornost zůstala soustředěna na divadlo. Ve filmech, které nenaznačovaly, že by Liv získala důvěrný vztah k oku kamery. Její dětské filmové prožitky byly o to intenzivnější: „Už si nepamatuji co všechno jsem zhlédla. V paměti nejzřetelněji pocity, napětí, vůně. Zvuk zvonku a pomalu zhasínající světla. Křečovitě sevřené oči, a když je člověk konečně otevřel, uviděl už ten div na plátně. Stříbrné obrázky, únik ze skutečnosti, svět snů. Prožitky a lidé, o nichž jsem věřila, že se někdy stanou součástí mého každodenního života. Zázrak v Miláně. Světla ramp. Viděla jsem je snad dvacetkrát a okouzlení bylo pokaždé stejně silné.“ V roce 1965 si tehdy nemocný Bergman povšiml na jedné z fotografií svého přítele mladé ženy, kterou znal z návštěvy norského divadelního souboru. Její tvář začala režisérovi splývat s představou jeho dalšího filmu.

Bergman a Liv: Zaostřeno na detail Persona (1966) se stala průlomovým dílem pro Liv i samotného Bergmana. Bezmála padesátiletému géniovi dodal jeho dosud nejexperimentálnější tvůrčí akt nový směr. Pro Liv se s její účastí na filmu  začalo odvíjet první jednání profesního i osobního soužití s Bergmanem. Natáčelo se s malým štábem na skalnatém a divokém ostrově Fårö, který Bergman učinil svým domovem a na několik let k sobě připoutal i Liv. Během natáčení filmu, ve kterém Ullmann zpodobnila roli herečky, jež oněmí v průběhu divadelního představení a následně se uzavře sama do sebe a zpřetrhá komunikaci s okolním světem, se Liv a Ingmar stále více sbližovali. Kameraman Sven Nykvist atmosféru natáčení popsal slovy: „Byli jsme si tak blízcí, Ingmar, Liv, Bibi a já.“Persona je film, v němž Ullmann prokázala ranou podobu svého hereckého talentu. Zatímco její pečovatelka Alma (ztvárněná Bibi Andersson) stále více obnažuje své nitro a zpovídá se z temných hříchů minulosti, Ullmannová jako Elisabet Vogler v minimalisticky pojatém hereckém projevu reaguje pouze posuňky, lehkým přikývnutím, výrazem tváře či úsměvem, který je ovšem občas tak zlý, že může zabíjet.

Film, který je zaplněn detaily tváří a rukou a obrazy bílého kamení, znamenal začátek několikaletého soužití, v němž si Liv Ullmann i Ingmar Bergman bezvýhradně vycházeli vstříc. Bezmezná potřeba mít jeden druhého byla narušena pocitem, když se něco nepodařilo. Své pocity Ullmann vyjádřila takto: „Vstoupili jsme si do života příliš brzy a příliš pozdě. Já hledala absolutní bezpečí, ochranu. Naplnění touhy někomu patřit. On hledal matku. Náruč, která by se mu otevřela a poskytla mu teplo, bez komplikací.“ Soužití oživoval hereččin miláček – pejsek Pet, kterého ovšem Bergman nesnášel – a Pet měl na oplátku krajně odtažitý postoj k Bergmanovi. Ostrovní život s Ingmarem byl pro Liv cennou zkušeností. Pozorovala život zdejších lidí, kteří nenosili masku, chovali důvěru ke svému počínání a měli odvahu ukázat kým jsou. Ze vztahu Ingmara a Liv se zrodila dcera Linn. Po těžkém loučení, kdy Liv musela odejít, protože Ingmar chtěl zůstat na ostrově, se na zánik vztahu snesla pozornost médií. Soukromý žal byl vystaven očím veřejnosti s černými titulky novin: JEHO NOVÝ ŽIVOT BEZ LIV. ČTĚTE KONEC PŘÍBĚHU. A pod tím fotografie plné štěstí z počátku vztahu. Liv získala rozchodem s Ingmarem Bergmanovo přátelství a další herecké zkušenosti.