Renato Castellani (1913 - 1985)

Jako scénárista a později i režisér patřil Renato Castellani v italské kinematografii k představitelům tzv. růžového neorealismu, který navazoval na průlomový neorealismus v odlehčenějších formách, a několik prestižních trofejí z festivalů dává tušit, že ve své době šlo o významného filmového tvůrce. Narodil se v přímořském městečku Varigotti nedaleko francouzských hranic, dětství ale strávil s matkou v Argentině. Ve dvanácti letech se vrátil do rodné Itálie, studoval v Janově, později v Miláně absolvoval studium architektury na polytechnickém institutu.

Po válce realizoval Renato Castellani výrazný příběh ze současného života římské chudiny POD ŘÍMSKÝM SLUNCEM (Sotto il sole di Roma, 1946), na nějž navazovaly filmy JE JARO (E primavera, 1949) a ZA DVA GROŠE NADĚJE (Due soldi di speranza, 1951), známé dnes jako celek, tzv. trilogie chudhých. Natáčením výhradně v exteriérech, cílenou prací s neherci a akcentem na sociální problematiku vytvořil Castellani významná díla vlny italského neoralismu, která mu zajistila uznání kritiky, solidní divácký ohlas i ocenění na festivalech a filmových přehlídkách. Podobného ražení byl i pozdější film SNY VE SKŘÍNI (I sogni nell cassetto, 1957) uvedený ve své době i v našich kinech; u tohoto filmu Castellani zužitkoval i své vzdělání a výjimečně se tu prosadil i jako filmový architekt.

Milníkem Castellaniho režijní práce vybočujícím z jeho dosavadní tvorby se stala zfilmovaná adaptace Shakespearova dramatu ROMEO A JULIE (Romeo and Juliet, 1954), jejíž přípravě byla věnována značná péče a pozornost, natáčelo se s anglickými herci a v několika italských destinacích. Snaha o dokonalost skončila ovšem podle kritiků technicky dokonalým, ovšem chladným eposem. Diskuze pak vzbudila i hlavní cena Zlatého lva na festivalu v Benátkách, kterou si podle mnohých více zasloužila Viscontiho VÁŠEŇ (1954) nebo Felliniho SILNICE (1954).

Z Castellaniho další tvorby připomeňme filmy ŠÍLENÉ MOŘE (Mare matta, 1963) nebo TAHLE STRAŠIDLA (Questi fantasmi, 1967), které na rozdíl od jeho starších prací inklinovaly ke komediálnímu žánru a disponovaly i hvězdným hereckým obsazením. Kromě vlastní režie se Castellani nadále věnoval i psaní scénářů pro jiné režiséry, většinou šlo o adaptace starších předloh (VZKŘÍŠENÍ – Auferstehung, 1958; MANŽELSTVÍ PO ITALSKU – Matrimonio all′italiano, 1964), začal psát také scénář pro francouzsko-italský historický film CÍSAŘSKÁ VENUŠE (Venere imperiale, 1962), kvůli sporům s producenty a Ginou Lollobrigidou však práci nedokončil. V sedmdesátých letech začal pracovat výhradně pro televizi, i u nás byly s úspěchem uvedeny seriály jako ŽIVOT LEONARDA DA VINCI (La vita di Leonardo da Vinci, 1972) nebo VERDI (1982).