Marie Glázrová (1911 - 2000)

Dcera venkovského lékaře a nadšeného ochotníka vystudovala herectví nejdříve soukromě u herečky Izy Grégrové, následně pak na dramatickém oddělení konzervatoře Praha. Po absolutoriu v roce 1931 a po nepřijetí v Divadle Vlasty Buriana získala angažmá v Plzni a v letech 1932 - 1937 hrála v Divadle na Vinohradech. Od roku 1939 byla členkou činohry Národního divadla.

Pro film objevil Marii Glázrovou Martin Frič, když ji obsadil do role Zdenky, dcery pedantského profesora Kohouta v komedii POSLEDNÍ MUŽ (1934). O rok později se objevila v roli služky Rozáry v Rovenského filmovém přepisu MARYŠI. Od té doby začala Glázrová vytvářet ve filmu větší a hlavní role, např. Anna Hošková v dramatu Václava Kubáska a spisovatele Vladislava Vančury LÁSKA A LIDÉ, Anna Doušová v dramatu HLÍDAČ Č. 47 (1937), Markytka v NAŠICH FURIANTECH (1937), nebo schovanka Zorka Náhlíková v komedii SVĚT, KDE SE ŽEBRÁ (1938). Výraznou rolí byla její schovanka JENUFA ve filmové adaptaci klasického románu JEJÍ PASTORKYNĚ z roku 1938.

Během okupace byla Glázrová opravdovou českou filmovou hvězdou a v diváckých anketách se umisťovala na předních místech vedle Mandlové, Baarové a Gollové. Do svého filmu si ji obsadil i samotný Vlasta Burian (ULICE ZPÍVÁ - 1939), který jí osm let předtím odmítl angažmá ve svém divadle. Ale ty pravé velké dramatické role čekaly na Glázrovou v první polovině 40. let. První takovou byla paní kněžna v BABIČCE (1940). Zatímco Květa Fialová o mnoho let později vytvořila kněžnu laskavou a dobrou, Glázrová se pokusila o realističtější ztvárnění této postavy. Její kněžna byla sice laskavá, ale stále si udržovala povýšenecký odstup od prostého lidu. Další výraznou rolí byla rozmazlená a povýšenecká herečka Helena v NOČNÍM MOTÝLOVI (1941) a té byla podobná i Jitka Zykanová v OKOUZLENÉ (1942). Protipólem těchto rolí byla např. dělnice Žofka Pečulíková v TURBINĚ nebo titulní postava dramatu GABRIELA (oba 1941). V hvězdně obsazeném filmu MĚSTEČKO NA DLANI (1942) se objevila Glázrová po boku Ladislava Boháče v roli Ančky Karasové. V dramatu Františka Čápa TANEČNICE (1943) vytvořila roli primabaleriny Clo Satranové, která si odmítá nechat své nemanželské dítě, aby si nezkazila slibnou kariéru a tak "hanbu" a opovržení okolí na sebe bere její sestra. Když se však kariéra primabaleríny uzavírá, začíná svého činu litovat a navštíví sestru, aby si vzala zpět své dítě. Odchází však sama. Ve filmu se objevila po boku Růženy Naskové, Jiřiny Štěpničkové a Karla Högera. Poslední dokončenou rolí před koncem války byla její životná Terezka Cagalová v dramatu DĚVČICA Z BESKYD (1944).

Během posledních let války a především na jejím konci se natáčely filmy, které se dokončení z různých důvodů nedočkaly. Glázrová hrála hned ve třech z nich. Nejdříve to byla kněžna Drahomíra v KNÍŽETI VÁCLAVOVI (1942) a těsně před osvobozením tanečnice Nina v BLUDNÉ POUTI a Kristýnka v melodramatu Z RUŽE KVÍTEK. Úplně prvním dokončeným českým filmem po osvobození byla ROZINA SEBRANEC, kde Marie Glázrová vytvořila s úspěchem titulní roli. Byla to ale její titulní role poslední. Přestože si narozdíl od jejich vrstevnic nezadala za války účinkováním v německém filmu, moc jí to v její budoucí filmové kariéře nepomohlo. Do konce života se objevila už jen v 10 filmech. Asi nejznámější rolí zůstane její temperamentní a hubatá vdova Kubátová v komedii BYL JEDNOU JEDEN KRÁL (1954). Dále to byla např. Irena Malíková v dramatu LAVINA (1946), hraběnka Clam - Martinic v životopisném filmu POSEL ÚSVITU (1950), matka Skálová ve VYŠŠÍM PRINCIPU (1960), Lenora Roselliová v JARNÍCH VODÁCH (1968), Olga v dramatu HVĚZDA (1969), nebo Honzova máma ve filmové pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976). To byla její poslední filmová role. Ještě v roce 1986 se mihla ve filmu VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ, kde hrála sama sebe.