Jiřina Štěpničková se narodila 3. dubna 1912 v Praze do měšťanské rodiny mistra ve vozovně. Už od dětství projevovala velký zájem o sport, návštěvu biografů a divadlo. Na měšťance ji učil pozdější režisér Jindřich Honzl, u něhož hrála pod matčiným jménem Jiřina Papežová v avantgardních představeních v Osvobozeném divadle (1928 – 1930). Tajně odešla na hudební oddělení pražské Státní konzervatoře, ale byla přijata na dramatický obor, který absolvovala roku 1930. Díky svému talentu byla ještě jako konzervatoristka přijata do činohry pražského Národního divadla (1930 – 1936).
Po deseti letech byla propuštěna a v roce 1969 soudně i společensky rehabilitována. Po návratu z vězení se vrátila i na jevištní prkna v kladenském Městském divadle (1961 – 1962) a v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1962 – 1985), kde hrála do své smrti.
Jiřina Štěpničková byla zpočátku herečkou lyrických a temperamentních dívek, z nichž se vyvinuly cílevědomé mladé ženy v náročných tragických a lyricko – komediálních hrách. Po delší nedobrovolné přestávce se přehrála do postav starých charakterních žen. Léta vězení neměli na její herectví větší vliv a v 60. a 70. letech zažívala vskutku herecký comeback. Všechny své role vytvářela s propracovanými gesty, citovým fondem a niternými pohnutky. Předvedla se např. v inscenacích „Strakonický dudák“, „Stavitel Solness“, „Lucerna“, „Král Ubu“, „Panna Orleánská“, „Maryša“, „Rodinný portér z roku 1956“, „Pygmalión“, „Marjánka, matka pluku“, „Morálka paní Dulské“, „Zkrocení zlé ženy“ nebo „Jak se vám líbí“.
K filmu se poprvé dostala díky úlohám Anči v Longenově komedii MILÁČEK PLUKU (1931) a Emilky v Innemannově komedii MUŽI V OFFSIDU (1931). Následně chvíli na film zanevřela a odmítla filmovat pod záminkou špatného zraku. Nadabovala pouze Hedy Kieslerovou v EXTÁSI (1932).