Josef Bek (1918 - 1995)

Když se Josef Bek poprvé narodil, bylo to o dva měsíce dřív, než všichni čekali a zároveň nedlouho po vyhlášení samostatné Československé republiky. Protože tehdy ještě neexistovaly inkubátory a bylo to uprostřed zimy, prvních několik měsíců života strávil nahříváním se v troubě kamen. Přestože mu tehdy porodní bába podle tělesné konstituce prorokovala velmi krátkou budoucnost, vyrostl v silného a zdravého kluka a později ve statného muže.

Roku 1942 se dozvěděl, že má být odeslán na práci do Říše. Na radu kamaráda se rozjel do Mladé Boleslavy, kde právě hostoval soubor olomoucké opery. Jejímu šéfovi Karlu Nedbalovi zazpíval svým znělým tenorem árii z Dalibora. Nedbal jím byl nadšen a doporučil ho řediteli divadla v Olomouci. A tak unikl službě v Reichu, protože za války měli profesionální herci od totálního nasazení dispens (uvolnění). V Olomouckém divadle strávil dalších dvanáct let původně jako herec a zpěvák operety, ale brzy přešel i na činohru. Ze záskoků se staly hlavní role. Roku 1954 nastoupil angažmá v pražských Městských divadlech, kde zůstal až do smrti.

V Olomouci poznal sólovou tanečnici Evu, s níž se roku 1947 oženil. Po skončení války nastoupil základní vojenskou službu v Rokytnici, kde si jej v ochotnickém vojenském divadelním souboru všiml režisér Karel Steklý a obsadil jej do svého filmu SIRÉNA (1947) podle Marie Majerové. Jeho první účinkování před kamerou se však odehrálo přibližně o dvacet let dříve v němém filmu režiséra Antonína Vojtěchovského JMÉNEM JEHO VELIČENSTVA o osudech a popravě rakousko-uherského vojáka Kudrny v první světové válce (kompars).

Do konce sedmdesátých let účinkoval v přibližně sedmdesáti filmech v menších i větších rolích, z toho v letech 1954 63 v třiceti pěti. Mnoho z nich se již dávno ztratilo v propadlišti filmových dějin, protože co si budeme namlouvat, převážně to byly dobově politicky zabarvené agitky. I tak ale stojí za zmínku například adaptace za dva týdny napsaného románu Ivana Olbrachta ANNA PROLETÁŘKA (1952), kde ztvárnil Annina milého komunistu Toníka.V přepisu povídek Jana Drdy NĚMÁ BARIKÁDA (1948) režiséra Otakara Vávry o květnovém povstání v Praze hrál mladého poručíka. Nezapomenutelným ale pro nás zůstane jako amatérský dirigent Honza v satiře Jána Kadára a Elmara Klose HUDBA Z MARSU (1955), nebojácný válečný veterán Martin Kabát v pohádce HRÁTKY S ČERTEM (1956) nebo pohodový řidič autobusu na lince Praha-Karlovy Vary v první české roadmovie FLORENC 13:30 (1957). Další významnější filmovou rolí byl nadporučík Líbal v alibiové trilogii režiséra Čecha 105% ALIBI (1959), KDE ALIBI NESTAČÍ (1960) a ALIBI NA VODĚ (1965) spolu s Karlem Högerem.