Paolo pochází z dvojčat. Jeho otec byl inženýrem a profesorem. Dětství a mládí strávil v rodném městě pod přísnou matčinou výchovou. Opustil studia na Janovské univerzitě a odešel do Velké Británie, kde pracoval jako hlasatel rozhlasové stanice BBC. Po pěti letech nastoupil jako navigátor u plavební holandské společnosti. Z čtyřletéhoputování po moři se vrátil zpět do Janova a pokusil se o pěveckou kariéru u malé gramofonové firmy. Pět let pak vzdoroval nudné a monotonní úřednické práci, než se rozhodl pro kariéru kabaretního komika.
Velkou popularitu mu přinesla zejména úloha bankovního úředníčka Huga Fantozziho, jehož ztělesnil v sérii bláznivých komedií, k nimž napsal i námět (Fantozzi, Tragéd Fantozzi, Maléry pana účetního, Fantozzi znovu zkouší, Báječný Fantozzi, Pan účetní jde do důchodu, Fantozzi v protiútoku, Fantozzi v ráji a Pan účetní opět zasahuje).
Ačkoliv je téměř výhradně obsazován do nepříliš kvalitních burleskních komedií, v posledních letech se snaží prokázat vyšší umělecké ambice v náročnějších filmech. Dramaticky složitější úlohu, bývalého prefekta Genollu, mu svěřil režisér Federico Fellini ve svém posledním filmu, alegorické komedii o náměsíčném mladíkovi Hlas luny.
Podmanivě dojemný portrét lidového intelektuála se mu podařilo vystihnout v sociálně-kriticky laděné komedii Doufejme, že to dokážu (r. L. Wertmüllerová), kde ztělesnil dobrosrdečného učitele Sperelliho, který si postupně podmaní svými pedagogickými nápady všechny žáky z malého městečka, kam byl nedopatřením přeložen. Za svůj přínos italské kinematografii byl Paolo odměněn Zvláštním Zlatým lvem na MFF v Benátkách 1992.