Život skrz na skrz prostoupený armádními elementy a v mezičasech vyplněný atmosférou indiánské poetiky. Nebo by to snad bylo lépe, říci naopak?
Pierre le Bris se narodil 6. února 1929 a během celého svého dětství, vlastně až do osudového roku 1962, kdy vznikl první film ze série příběhů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, nikdy neslyšel o Karlu Mayovi. Jako potomek rodu le Bris, který za vlády císaře Napoleona získal svůj šlechtický titul, vyrůstal až do války docela spokojeně. Měl vlastní pokoj, pravidelný přísun bonbonů, vánočních dárků, co padaly krbem a vyrovnané rodiče. Matka Marie Françoise se starala o domácnost a občas pomáhala v hostinci babičce. Pierrův otec, který kvůli rodině vyměnil kariéru důstojníka za funkci inspektora železničních drah, si nikdy neliboval v hrdinských historkách z první světové války. S jedinou, ale o dost starší sestrou si malý Pierre pochopitelně už moc nerozumněl. Prázdniny trávil s rodiči u moře nebo na návštěvách nejrůznějších příbuzných. Třeba u stýce Augusta, kapitána dělostřelectva. Tyto výlety chlapce nefascinovaly o nic méně, než prohlídky válečných lodí, kde se otec setkával s bývalými spolubojovníky. Rodina měla o synově budoucnosti od počátku jasno. Navzdory tomu, že toužil po architektuře nebo práci se dřevem, Pierre se mohl stát jedině námořním důstojníkem. Po námořní akademii strávil rok speciálním výcvikem v Alžíru a dva boji v Indočíně.
Indočínou nebo Alžírem prošli i jiní budoucí francouzští herci. Na skok a nedobrovolně byl v Alžíru Jean-Paul Belmondo, bojovat do Indočíny se přihlásil i Alain Delon. Žádný však tak silně neprožíval svoji účast na hrdé obraně lidské svobody, za níž Pierre přesvědčeně bojoval. Snad ještě Jean Gabin upřímně bojoval za svoji zemi. Ve Francii přicházela k moci komunistická strana a nikdo raději nechtěl slyšet o tom, co se děje v politicky komplikované Indočíně, kde právě zapomenutá francouzská armáda bojuje proti komunismu. Filosoficky promyšlený a ujasněný vztah k armádě a válčení je to, co je pro Pierra Brice nejtypičtější. V námořnické uniformě prožil hrdá léta, jež jej maximálně naplňovala. Svoji vzpomínkovou knihu z roku 2004 naplnil silnými pocity a dojmy z doby, kdy si bez rozdílu užíval jak pití a rvačky ve veřejných domech s prostitutkami a kamarády, tak skutečnou solidaritu v extrémních podmínkách bojů v bažinách dnešního Vietnamu.
Divadlo a tanec namísto těžké vojenské techniky