Ousmane Sembène (1923 - 2007)

"Myslím, že co se týká morálky, se od Evropy nemáme čemu učit."

V roce 1944 byl povolán do jednotek francouzské armády, po válce se vrátil domů a v roce 1947 se zúčastnil velké stávky železničářů. Koncem téhož roku odjel načerno do Francie, kde pracoval v pařížské automobilce Citroën a deset let pak v marseillských docích. Byl aktivním odborářem. Stal se členem komunistické strany a pomáhal vést stávku, která bránila odvozu zbraní určených pro francouzskou koloniální válku ve Vietnamu. Ve stejné době objevil spisovatele jako byl Jamajčan Claude McKay a Haiťan Jacques Roumain.

Ve svých románech v duchu sociálního realismu zúročil předchozí životní zkušenosti. Hned svým druhým, "O Pays, mon beau peuple!" (1957), se proslavil na mezinárodní scéně a dostával řadu pozvání, zvláště od komunistů. V Moskvě v roce 1961 měl například příležitost učit se filmařskému řemeslu na Všesvazovém státním filmovém institutu a také v Gorkého kinostudiu. Za jeho nejlepší román považuje většina kritiků "Les Bouts de Bois de Dieu" (1960, v češtině vyšel pod názvem "Boží dřívka"), který vychází ze skutečné železniční stávky na trati Dakar-Niger a počtem vykreslených postav je přirovnáván k Zolově "Germinalu". V polovině 60. let přichází změna. Tak jako předtím hlasitě napadal útisk ze strany koloniální vlády, začal nyní věnovat pozornost následnickým zkorumpovaným africkým elitám: román "Xala" z roku 1973 ("xala" je wolofský výraz pro impotenci – tou je zde po svatbě s mnohem mladší ženou postižen bohatý muslimský byznysmen).

Jedním z cílů tohoto sociálně orientovaného autora bylo oslovit co nejširší publikum. Po návratu do Senegalu v roce 1960 však zjistil, že jeho knihy zde čte pouze malá kulturní elita. Ve čtyřiceti letech se proto rozhodl točit filmy. První, krátkometrážní, vytvořil v roce 1963. První celovečerní, podle vlastní povídky, byla ČERNOŠKA Z... (1966); jednalo se o vůbec první celovečerní film subsaharského režiséra. Za snímek v jednoduchém, polodokumentárním stylu vyprávějící tragický příběh mladé Senegalky sloužící ve francouzské rodině na Riviéře, získal režisérskou Cenu Jeana Viga a přitáhl pozornost k africkému filmu obecně.