Olgierd Łukaszewicz 77 let

Rodinné kořeny zná až do počátku 18. století a herectvím se u nich nikdy nikdo nezabýval. Jeho předek byl v roce 1847 rozhodnutím soudu v Minsku deportován do pevnosti v ruském Orenburgu a Olgierdův otec vyrůstal v Taškentu. Za revoluce pak rodina uprchla do Polska, kde ve Vilniusu otec studoval medicínu. Matka pochází z Kamence Podolského v dnešní Ukrajině a její rodina byla spjata s cukrovarnickým průmyslem. Rodiče se poznali v okupované Varšavě (1942), kde se také narodil jeho starší bratr Krzysztof. Po povstání se rodina odebrala do Slezska. Jeho druhý bratr – dvojče - Jerzy, je kameramanem a filmovým režisérem, doktorem na Slezské univerzitě. Matka se je snažila přivést ke kultuře návštěvou chopinovských koncertů a o nedělích s nimi zase listovala malířskými publikacemi, které v jejich domě zůstaly ještě po Němcích.

Po návratu do vlasti hrál v Národním divadle (1997–2001) a v roce 2000 se vrátil na prkna Moderního divadla. Od roku 2003 je členem souboru Polského divadla. Během 2. Festivalu hvězd v Mezizdrojích v roce 1997 otiskl svoji dlaň na "Hvězdné promenádě". Byl autorem a iniciátorem několika neobvyklých akcí varšavských herců: happening "Stan míru" před Národním divadlem věnovaný památce Židů (na svátek Všech svatých 1999) nebo "Sibiř – poslední rozloučení" věnované památce odsouzeným do vyhnanství (2000) . Byl rovněž autorem "Poutnické noci" – divadelního mystéria u příležitosti odhalení pomníku Juliusze Slowackého (2001).

V letech 2002–2005 byl předsedou Svazu polských divadelních umělců a v lednu 2011 jím byl na 51. sjezdu delegátů v Skolimově zvolen opět. Během prezidentských voleb otevřeně podporoval Lecha Kaczyńského (2005). Je držitelem titulu "Zasloužilý umělec". Označuje se za idealistu, sentimentálního člověka. Se svojí ženou, herečkou Gražynou Marzec (1946), kterou poznal během krakovských studií, má dceru Zuzannu (1978). Dcera toužila po kariéře herečky, dnes se zabývá surdologopedií, má dvě děti a on se prý v roli dědečka cítí skvěle. Žena Gražyna úspěšně bojovala s nádorovým onemocněním a dnes spolupracuje s Polskou transplantační unií.

"...žádný z tazatelů netuší, proč chce být ten či onen hercem. Jednoho baví možnost převlékat se a pocit, že mluví jménem někoho jiného – známe mnoho herců, kteří jsou v osobním životě velmi nesmělými, mlčícími lidmi, u kterých by nikdo neočekával, že kvetou fantazií, představivostí tehdy, když se má vytvářet nějaká postava a když mluví cizím textem, pak bývají okouzlující. Jeden raději předvádí, druhý se zpovídá, mluví jakoby ve jménu svého nitra: já jsem tou postavou, jsem to já, jsem to já. Jsou tací, kteří si cení slova a chtějí recitovat a zase tací, kteří vycházejí z pohybu, gesta, z tónu hlasu...a ne z toho, co chtějí říct."