Jiřina Stránská (1912 - 1999)

Jiřina Stránská se narodila 6. listopadu 1912 v Praze krejčímu z Nekázanky. Roku 1932 vystudovala herectví na Státní konzervatoři v Praze. Jako začátečnice si odbyla herecký křest jako kandrdas na prknech vršovického Jiráskova divadla (1932 – 1933). Následně zažila nejúspěšnější období svého života v Burianově divadle D 34 (1933 – 1941). Po uzavření této scény nacisty odešla do Vinohradského divadla (1941 – 1949). Následně se divadelní dráhy vzdala.

První otisk v české kinematografii zanechala menší úlohou číšnice v Kmínkově podprůměrném sladkém melodramatu ZLATÉ PTÁČE (1932), k němuž její principál Burian složil hudbu a zahrál i zazpíval si úlohu jazzového zpěváka. Tento sentimentální snímek výrobní a produkční společnosti Primusfilm nám přibližuje příběh nezaměstnaného ovdovělého dělníka (Otomar Korbelář), o kterého se nakonec, a také o jeho malou dcerušku Haničku (režisérova dcera Dagmar Kmínková), začne starat napravená barová tanečnice Ella (Ela Šárková).

Do české kinematografie se po sedmi letech dostala opět díky svému zaměstnavateli E. F. Burianovi, když připravoval filmovou podobu své úspěšné divadelní režie dramatu „Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová“ dramatičky Boženy Benešové pod názvem VĚRA LUKÁŠOVÁ (1939). S mladým Rudolfem Hrušínským vytvořila dvojici dvou mladých dospívajících lidí, kteří se přes počáteční nevraživost spřátelí a později i zamilují. Vedle Jiřiny Stránské se v Burianově režii a hudbě objevili i její další kolegové z D 34, např. Rudolf Hrušínský, Lola Skrbková, Zdeněk Podlipný, Pavla Machníková a Zdeňka Podlipná.

Během okupace do filmových ateliérů nezavítala, a až po osmi letech si na ni vzpomněl Martin Frič už ve znárodněné kinematografii. Pod jeho zdatným režijním vedením vytvořila vražedkyni Lencovou, která své nemanželské dítě zalehla, ale místo ohlášení na policii ukradla dítě paní Landové (Lída Chválová), aby ji její svůdce platil dál alimenty, v povídce „Případ s dítětem“ z povídkovém filmu podle oblíbených knížek Karla Čapka „Povídky z jedné kapsy a „Povídky z druhé kapsy“ („z druhé kapsy“ právě pochází tato povídka) ČAPKOVY POVÍDKY (1947).