John Guillermin (1925 - 2015)

"Měli jsme štěstí, mrtvých není ani dvě stě. Ale přijde den a taková past zabije tisíce lidí. A my budeme polykat kouř a vynášet mrtvé, dokud se nás nezeptáte, jak stavět." film SKLENĚNÉ PEKLO (1974)

John Guillermin se narodil v Londýně dne 11. 11. 1925 francouzským rodičům. Po skončení vojenské služby u britského královského letectva (RAF) se přestěhoval do Francie, kde se věnoval tvorbě dokumentárních filmů. Na konci čtyřicátých let přesunul své působiště za velkou louži do Hollywoodu, kde studoval filmovou techniku a metodiku používání ruční kamery. Později se vrátil zpátky do Anglie a v raném stádiu své kariéry režíroval filmy podle svých autorských předloh nebo scénářů. První hmatatelný úspěch zaznamenal až s mysteriózním kriminálním filmem TOWN ON TRIAL (1957), ve kterém známý anglický herec John Mills ztvárnil roli superintendenta Hallorana pátrajícího po vrahovi mladé dívky v prostředí místního tenisového klubu.

Režisérova filmografie přelomu 50. a 60. let je sice charakteristická širokým spektrem produkovaných žánrů, byly to ale především válečné filmy natočené v 60. letech, které katapultovaly režiséra z pomyslné druhé ligy mezi uznávanou elitu. První zahřívacím kolem jeho válečné anabáze byl film I WAS MONTY´S DOUBLE (1958), natočený podle autobiografické knihy M. E. Cliftona Jamese, popisující dezinformační kampaň britské zpravodajské služby, která krátce před plánovaným vyloděním v Normandii vysílá dvojníka maršála Montgomeryho (hraje ho sám autor knihy M. E. Clifton James) na okázalou cestu do severní Afriky. V roce 1964 ve válečném filmu PUŠKY V BATASI (1964) převedl na filmové plátno román The Siege of Battersea  britského spisovatele Roberta Hollese o skupině britských vojáků, která se ocitla uprostřed protivládního povstání v nově vytvořeném africkém státu (pravděpodobně Keni). Postupně zvyšující se laťku kvality svých filmů potvrdil dalším válečným filmem MODRÝ MAX (1966) z období konce první světové války, popisující trnitou (a někdy i bezohlednou) touhu německého letce Bruno Stachela dosáhnout na nejvyšší německé vojenské vyznamenání Pour le Mérite.

Po skončení natáčení Modrého Maxe se John Guillermin vrhl do dalšího ambiciózního projektu. Ve válečném filmu MOST U REMAGENU (1969) zfilmoval obsazení neporušeného mostu přes Rýn, který umožnil americkým jednotkám získat klíčové předmostí na východní straně řeky a pronikat dále do srdce Třetí říše. Předlouhou filmu se stala stejnojmenná kniha oficiálního amerického válečného historika Kena Hechlera, jejíž nudnou realitu březnových dnů roku 1945 si ale scénáristé po „hollywoodsku" trochu zdramatizovali. Americká produkce si vybrala k natáčení filmu reálie Československa a to zejména ze tří klíčových důvodů. Most u vesnice Davle odpovídal svým tvarem Ludendorffovu mostu u Remagenu, česká strana mohla nabídnout filmařům kvalitní zázemí barrandovských ateliérů a umožnila jim použít opuštěné budovy starého Mostu pro reálnou demonstraci spojeneckého náletu a dobývání města americkými tankovými jednotkami. Osm amerických tanků M24 Chaffee zapůjčených od rakouské armády (tady bych opravil mýtus o "historickým rekvizitách", protože tento druhoválečný tank se tehdy nacházel ve výzbroji armád mnoha zemí, které jej v 50. letech získaly levně z arzenálu americké armády) a stovky českých komparzistů v amerických uniformách a s americkými zbraněmi se však staly jednou ze záminek účelové propagandy k srpnovému vstupu "spřátelených" armád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který měl reformnímu křídlu KSČ ukázat, kudy vede správná (a nejkratší) cesta k socialismu. Sovětské velení nejprve důrazně nesouhlasilo s jakýmkoliv dalším pokračováním natáčení filmu. Protože vážně hrozilo, že by agentura Československý film v důsledku nesplnění smlouvy musela filmařům zaplatit penále a náklady spojené s přesunem výroby filmu do Itálie a Německa (cca 1 milión dolarů), dohodly se nakonec všechny zainteresované strany na kompromisu a filmařům bylo nakonec umožněno během 21 natáčecích dnů dokončit tzv. minimum exteriérových scén mostu u Davle, avšak pouze s českým komparzem a pod dohledem vyšších důstojníků sovětské armády.