Veit Harlan (1899 - 1964)

Harlan Veit se narodil v Berlíně 22. září 1899 a zemřel v italském Capri 13. dubna 1962. Byl jedním z prominentních režisérů nacistického Německa a jediným umělcem, který byl pro svou spolupráci s nacisty obviněn.

Již začátek Harlanovy filmové kariéry je příznačný. Z původně divadelního herce se stal režisér. Tak jako jiní Němci i on využil příležitosti, když 1. dubna 1933 začaly být prosazovány zákony zakazující práci židů na místech mimo jiné spojených s kulturním děním, a tedy i filmem. Veit, který byl synem známého spisovatele a dramatika Waltera Harlana, se coby herec objevil na jevišti již v roce 1915. Jedna z jeho posledních hereckých rolí byla ve hře Hannse Johsta Schlageter o nacistickém mučedníkovi, který napadl francouzský vlak v okupovaném Porýní v roce 1923 a byl Francouzi odsouzen k smrti. Od této postavy pochází i slavný výrok přisuzovaný Göringovi - „Když slyším slovo kultura, sahám po zbrani.“ Tato hra měla premiéru v roce 1933 na Hitlerovy narozeniny 20. dubna v Pruském národním divadle. O rok později se ještě objevil ve hře 100 dní o Napoleonově návratu z Elby, kterou napsal Mussolini – a premiéru opět navštívil Hitler a Göring.

V roce 1936 režíruje první hrané filmy. O rok později již uvádí známější KREUTZEROVU SONÁTU a VLÁDCE. Do jaké míry měla na jeho volbu coby režiséra filmu ŽID SÜSS vliv tehdejší milenka Josefa Goebbelse Lída Baarová, můžeme dnes pouze spekulovat (ona sama v rozhovoru se Stanislavem Motlem uvedla, že zprostředkovala setkání Harlana a Goebbelse na přání Veita a jeho druhé manželky, se kterou se přátelila). V procesech po válce Harlan uvedl, že se takto propagandistický film zdráhal natočit a dokonce hrozil, že nastoupí jako voják na frontu. Jeho verze scénáře byla méně antisemitská než ta, kterou zdědil, nicméně poprava kováře Bognera, scéna, která zesilovala nenávist proti Süssovi, byla připsána Harlanem. Film měl premiéru 5. září 1940 na filmovém festivalu v italských Benátkách, nedostal žádné ocenění, nicméně se setkal s vřelým přijetím diváků i kritiky (není bez zajímavosti, že dobrou kritiku na něj napsal i budoucí slavný režisér Michelangelo Antonioni). V samotném Německu se z něj i díky podpoře tisku stal kasovní trhák, který do roku 1943 vidělo přes 20 miliónů diváků. Harlan točil další snímky, za zmínku stojí protičeské ZLATÉ MĚSTO se Smetanovou hudbou a znovu se utopivší Kristinou Söderbaum. V Praze natáčel i část svého dalšího filmu o Fridrichu II. - VELKÝ KRÁL. Snad ještě pompéznější byl jeho poslední válečný snímek, historický velkofilm KOLBERG o boji civilního obytelstva proti napoleonským vojskům. Přání propagandy, aby se němečtí civilisté zachovali jako obyvatelé pevnosti Kolberg, zůstalo nevyslyšeno – barevný snímek sice měl premiéru 30. ledna 1945, dostal se ale pouze k limitovanému počtu diváků.

Většina Harlanových filmů byla zákázána (čestnou výjimku tvořil MŮJ SYN, PAN MINISTR s antikomunistickou tematikou) a režisér přestal točit. Byl dvakrát obžalován a dvakrát osvobozen za zuřivého jásotu účastníků soudu. Obžaloba, která vinila Harlana ze zločinů proti lidskosti podle soudce nebyla schopna podat přímé důkazy o tom, že by film způsobil vyhlazování židů. Fakt, že na východní frontě byl promítán těsně před transporty židů, byl opomenut. Sám režisér nikdy necítil vinu a o Süssovi prohlásil: „Žádné štvaní, nýbrž zpodobení židovského problému uměleckými prostředky, nikoliv zkreslený obraz, nýbrž vyřčení podstaty a lidského obsahu.“ Na svou obhajobu též uvedl, že se proti vůli Goebbelsově zúčastnil pohřbu populárního herce Joachima Gottschalka (jeho manželka byla židovka a oba spáchali sebevraždu a před tím vzali život svému dítěti ve chvíli, kdy začal hrozit transport). 23.4. 1949 byl Harlan definitivně osvobozen a o rok později začal opět točit. Zemřel na dovolené v italském Capri v roce 1962.