Jacques Rivette byl od počátku 50. let přispěvatelem nejvlivnější poválečné filmověkritické revue Cahiers du cinéma, natočil několik krátkých snímků a souběžně se svými druhy z nové vlny přešel k dlouhometrážní tvorbě filmem Paříž nám patří (1958). Cenzurní skandál kolem následující Jeptišky (1965), stylistické mistrovství Šílené lásky (1967) ani třináctihodinový experiment Out 1 (1970) nepřinesly režisérovi diváckou přízeň, jíž se dostalo debutům Truffauta či Godarda. Širší ohlas si získala teprve brilantní fantazie Céline a Julie si vyjely na lodi (1974). Další Rivettovy filmy opět nesly cejch náročnosti a hermetičnosti, který nečekaně setřásla čtyřhodinová, Balzakem inspirovaná Krásná hašteřilka či sofistikovaná komedie Kdo ví! (2001). Vrcholnou formu režisérova „zralého období” vykazuje po Příběhu Marie a Juliena (2003) i jeho nejnovější film.