Rossano Brazzi (1916 - 1994)

Rossano Brazzi se koncem třicátých let 20. století zařadil mezi oblíbené milovníky italského stříbrného plátna, později se výrazně prosadil i v hollywoodské produkci, celkově v různých zemích natočil přes 120 filmů. Narodil se v Bologni, ale dětství a mládí strávil ve Florencii. Pocházel z bohaté rodiny - jeho otec Adelmo Brazzi sice začínal jako prostý krejčí, časem se ale vypracoval k vlastní továrně na výrobu obuvi, Rossano s dvěma sourozenci tedy vyrůstal v solidních materiálních poměrech.

Po krátké době se ve filmu propracoval k hlavním rolím a na počátku druhé světové války patřil již k nejpopulárnějším romantickým hrdinům mladé generace. Před kamerou se objevoval hlavně v historických kostýmech, ať již to byl antický filozof Simmius ve filmu SOUD SE SOKRATEM A JEHO SMRT (Processo e morte di Socrate, 1939) nebo titulní role anglického herce Edmunda Keana v životopisném snímku KEAN (1940). Dvakrát hrál po boku slavného francouzského herce Michela Simona (KRÁL SE BAVÍ - Il re si diverte, 1941; KARAVANA - Una signora dell'ovest, 1942), jednu z hlavních rolí ztvárnil ve velkolepém dvoudílném projektu Goffreda Alessandriniho MY ŽIVÍ (Noi vivi, 1942) a SBOHEM, KIRO (Addio, Kira, 1942). Již za války přišla i první nabídka ze zahraničí a jeden film natočil Brazzi v Německu pro společnost UFA (TENKRÁT - Damals, 1943).

V roce 1943 přerušil Rossano Brazzi dočasně hereckou kariéru, protože odmítl propůjčit svou tvář a popularitu propagandě skomírajícího fašistického režimu. Zapojil se naopak do odbojového hnutí a využil svých znalostí prostředí filmových studií Cinecittà, která se tehdy změnila v koncentrační tábor, a pomáhal zahraničním vojákům zde uvězněným. Po válce slavil triumfální návrat na stříbrné plátno titulní rolí ve filmové adaptaci Puškinovy literární předlohy DUBROVSKIJ (Aquila nera, 1946). I když některé Brazziho životopisy tvrdí, že po válce jeho popularita klesala v souvislosti s nástupem neorealismu, v roce 1947 se objevil ve třech z deseti nejúspěšnějších italských filmů. Opět to bylo v historických kostýmech a hlavních mužských rolích a ve filmech BÍLÝ ĎÁBEL (Il diavolo bianco, 1947), JEPTIŠKA Z MONZY (La monaca di Monza, 1947) a ČERVENÝ A ČERNÝ (Il corriere del re, 1947) jej v kinech vidělo přes dvanáct miliónů diváků.

Faktem ale zůstává, že v roce 1948 natočil v Itálii jediný film, vzápětí byl však osloven z Hollywoodu a v adaptaci slavné románové předlohy MALÉ ŽENY (Little Women, 1949) dostal roli profesora Bhaera. V Itálii se potom vrátil k postavě Vladimira Dubrovského (DUBROVSKÉHO POMSTA - La vendetta di Aquila nera, 1951), zahrál si také mušketýra Athose (POMSTA MUŠKETÝRŮ - Il boia di Lilla, 1952). K práci pro hollywoodské produkce se dostal znovu s filmy natáčenými v Itálii (TŘI MINCE VE FONTÁNĚ - Three Coins in the Fountain, 1954; BOSONOHÁ KOMTESA - The Barefoot Contessa, 1954). Nadále točil samozřejmě i v Itálii, příležitostně také ve Francii nebo Španělsku, stále častěji byl ale vyhledáván pro role italských elegánů v amerických a britských filmech.