Jean Reno 75 let

„Jsem takový trochu líný lev. Točím si, kdy chci a co právě chci. Ale nezapomeňte, že lev sebou umí také zatraceně mrsknout, když jde o kořist...“  Jeden z nejzapamatovatelnějších herců dokázal otočit svoji kariéru definovanou rolemi chladných zabijáků ve prospěch rozličných žánrů včetně komedií a po padesátce hraje dokonce v romantických filmech. Vysoký Španěl ze severoafrického zapadákova si pofrancouzštil jméno a stal se hvězdou ve Francii i Spojených státech. Nenamluví toho o moc víc než jeho postavy, které spoléhají spíš na silný dojem, jenž zanechají. Právě sebevědomý až tvrdý výraz ho nejvíc odlišuje od ostatních francouzských kolegů. Reno je daleko typu šarmantního sukničkáře.

Jeho andaluští rodiče emigrovali do Maroka před fašistickým režimem generála Franka. Krátce po válce se jim uprostřed letní Cassablanky (30. 7. 1948) narodil syn Juan Moreno Errere y Rimenes. Malý Španěl Juan trávil dětství s kamarády na plážích nebo v kině pod vlivem amerických a francouzských legend Johna Wayna, Marlona Brando, Jamese Deana, Jeana Gabina, Bourvila... V Case začal studovat na konzervatoři, ale shledal ji zcela nerozvíjející a snil o Paříži. Bylo mu sedmnáct, když se jeho rodina přestěhovala z nestabilního Maroka do Francie, ačkoli krátce nato mu zemřela matka. Aby získal občanství, nevyhnul se vojenské službě pro svoji novou vlast. Skončil v Porýní, kde stačilo, aby jeho nadřízený zjistil, že studoval drama a byl přeložen do armádní sekce umění a zábavy. Ve dvaadvaceti se dostal do Paříže. Absolvoval legendární kursy Reného Simona na Státní konzervatoři dramatických umění, zatímco pracoval v parfumerii nebo se pokoušel otevřít si s kamarády obchod se spotřebním zbožím.

V sedmdesátých letech sbíral zkušenosti na jevišti a v televizi, ale především vystupoval na menších pařížských scénách. například ve hře Clair de Femme (role, kterou si znovu vyzkoušel ve stejnojmenném filmu z roku 1979) a s divadelní skupinou Didiera Flamanda procestoval celou zemi. Na divadlo nezapomněl ani později a ještě v roce 1988 vystupoval v inscenaci Racinovy Andromedy v režii Roberta Planchona v Lyonu. Renovými filmovými debuty z roku 1979 byly drobná role ve filmu v Raúla Ruize L'Hypothèse du tableau volé a první epizodní role policajta v Clair de femme s Romy Schneider a Yvesem Montandem. Stačil ještě okusit dobu odcházejících hvězd a objevit se také v Cestující ze Sans-Souci, posledním filmu Romy Schneider. Dělal si jméno malými rolemi s krátkým dialogem, ale dodnes údajně lituje času stráveného ve špatných filmech, kde se jen mihne.

Odhodlaný zabiják na scénu