Bourvil (1917 - 1970)

Jen ve francouzských kinech vidělo jeho filmy 180 miliónů diváků, odehrál přes šedesát hlavních a vedlejších rolí. Jeho věhlas brzy přesáhl hranice Francie a Bourvil se již za svého života stal legendou. Dodnes se o něm točí dokumenty a vycházejí knihy, jejichž tématem je to, jak je možné, že herec s nepříliš atraktivní vizáží a rolemi dobrosrdečných prosťáčků z venkova se stal jednou z nejvýraznějších osobností francouzského filmu 20. století. Narodil se jako André Raimbourg v malé vesnici Pretot-Vicquemare v severní Francii. Svého otce nikdy nepoznal, Albert Raimbourg (1889-1918) padl v závěru první světové války, matka Eugénie (1891-1970) se pak znovu provdala, s třemi malými dětmi a druhým manželem žila ve vesnici Bourville nedaleko od Pretot-Vicquemare. V názvu vesnice je také původ Bourvilova pseudonymu, protože když se začal protloukat pařížskými kabarety, chtěl se odlišit od svého o něco staršího bratrance Luciena Raimbourga (1903-1973), který byl taktéž hercem. Bourvil se sice vyučil pekařem, ale už ve škole bavil spolužáky a učitele svými komickými výstupy, mimoto obstojně zpíval a naučil se hrát na harmoniku. Širší hudební vzdělání mu rodina nemohla dopřát, práci pekaře se nechtěl věnovat, nesedlo mu ani v rodině tradiční farmářství, takže nakonec odešel zkusit štěstí do Paříže.

V roce 1943 se oženil s Jeanne Lefrique (1918-1986), rozšíření rodiny ale z existenčních důvodů o pár let odložili. Bydleli tehdy ostatně na periférii v malém pronajatém bytě v sedmém patře, Bourvil nebyl ještě úplně přesvědčen, že ho divadlo uživí a nějakou dobu si přivydělával jako instalatér. Výraznější úspěch se dostavil s komickou písničkou Tužky (Les crayons), s níž vystupoval na jevišti a natočil ji pro rozhlas, v roli zpěváka na svatbách ji zpíval i ve filmu OBĚŠENCOVA FARMA (La ferme du pendu, 1945).

Sólový hráč Od roku 1945 točil Bourvil několik filmů ročně a odborníci se již v počátcích jeho slávy snažili najít odpověď na to, jak se nepříliš pohledný představitel dojemně směšných prosťáčků mohl stát velkou hvězdou. Francouzská kinematografie, respektive celá francouzská společnost se po druhé světové válce vyrovnávala s nepříjemnou zkušeností německé okupace. Řada filmařů se zkompromitovala spoluprací s německou společností Continental-Films a i běžný občan hledal v kině hrdinu z masa a kostí. To přesně splňoval Bourvil, s nímž se diváci v kinech snadno a rádi ztotožnili. V soukromí byl ovšem kultivovaným gentlemanem a mimo jiné proslul obdivuhodným přehledem ve francouzské hudbě. Dobře zvládal i cizí jazyky a například anglicky mluvil tak dobře, že později některé své filmy pro distribuci v Británii a Spojených státech daboval v angličtině.

Bourvilovy možnosti uspět ve filmu vycítil režisér André Berthomieu, který sice zastával poněkud svérázné stanovisko, že film není umění, ale jen obchod, zároveň měl ale cit pro potenciál začínajících herců. Jejich první společný film NENÍ AŽ TAK HLOUPÝ (Pas si bête, 1946) zaznamenal obrovský triumf, v roce 1947 byl třetím nejúspěšnějším filmem ve francouzských kinech a vidělo jej přes šest miliónů diváků. Postavu venkovského rolníka Léona Ménarda, který se nakonec prosadí jako hudebník v Paříži, pak Bourvil zopakoval v dalších Berthomieuových filmech BÍLÝ JAKO SNÍH (Blanc comme neige, 1948) a SRDCE NA DLANI (Le coeur sur la main, 1949).