Steno (1915 - 1988)

Jako režisér má italský filmař Steno na svém kontě bezmála osmdesát titulů, v rané části své tvorby dosahoval úspěchů ve spolupráci s populárním komikem Totò, později triumfoval v celoevropském měřítku filmy s Budem Spencerem. Steno točil kriminálky i komedie, těšil se zájmu diváků i producentů, s odbornými recenzenty to již bylo horší, nelze mu ale upřít, že svými filmy po desítky let dokázal reflektovat změny v italské společnosti s jejími nešvary i klady. Steno, vlastním jménem Stefano Vanzina, pocházel z Říma, jeho otec Alberto Vanzina byl novinářem a filmovým publicistou. Když otec opustil rodinu a odešel do Argentiny, rodina se ocitla ve finanční tísni, mladý Stefano nicméně úspěšně dokončil gymnázium a začal studovat práva, která ale nedokončil. Přešel na Akademii výtvarných umění a po další průpravě na filmové škole Centro sperimentalo di cinematografica začal působit jako novinář a karikaturista.

K filmové režii se Steno dostal koncem čtyřicátých let, kdy spojil své síly s dalším začínajícím režisérem Mariem Monicellim. Jejich první společnou prací byl snímek K ČERTU SE SLÁVOU (Al diavolo la celebrità; 1949), úspěch začali ochutnávat krátce poté díky spolupráci se slavnými komiky v čele s Totò; hned první film s tímto legendárním hercem (TOTÒ HLEDÁ PŘÍBYTEK - Totò cerca casa, 1950) dosáhl v kinech návštěvnosti přesahující pět miliónů diváků. Ještě úspěšnějším se vzápětí ukázalo spojení Totò s dalším populárním komikem Aldem Fabrizim (STRÁŽNÍCI A ZLODĚJI - Guardie e ladri, 1951) s bezmála šesti milióny diváků v kinech. Za tento film byli nominováni na Velkou cenu na festivalu v Cannes v roce 1951.

Po osmi společných filmech s Monicellim se Steno odhodlal k samostatné práci a hned se mu podařilo zapsat do dějin italské kinematografie. Jestliže byl Totò v poválečném období nejžádanějším italským hercem, není překvapivé, že první italský celovečerní barevný film byl právě s ním (TOTÒ V BARVÁCH - Totò a colori, 1952). Steno si jako debutující samostatný režisér hned mohl připsat obrovský triumf v podobě více než šesti miliónů návštěvníků kin a výdělkem třičtvrtě miliardy lir. Díky tomu pak dostal od producentů možnost obsazovat i zahraniční herce. Spíše jako kuriozitu lze uvést dnes již málo známý film NEVĚRNICE (Le infedeli, 1953), kde se kromě domácí hvězdy Giny Lollobrigidy objevily slavná francouzská herečka Marina Vlady, importovaná švédská kráska May Britt, řecká hvězda Irene Papas nebo finská Miss Tania Weber.

Kromě početné spolupráce s Totò pracoval Steno i s dalšími osvědčenými osobnostmi komediálního žánru jako byli Peppino de Filippo (DEN V SOUDNÍ BUDOVĚ - Un giorno in pretura, 1954) nebo Alberto Sordi (AMERIČAN V ŘÍMĚ - Un Americano a Roma, 1954; LISTÁRNA - Piccola posta, 1955; MŮJ SYN NERO - Mio figlio Nerone, 1956), využíval i časově omezené popularity dalších osobností jako byla například o generaci starší divadelní herečka Tina Pica (MOJE BABIČKA POLICISTKA - Mia nonna poliziotto, 1957). Znovu s Totò, Aldem Fabrizim a také Louisem de Funèsem realizoval i u nás známý film FILUTOVÉ (I tartassati, 1959).