Arne Sucksdorff (1917 - 2001)

Arne Sucksdorff byl významný švédský dokumentarista a fotograf a jedna z klíčových postav poválečné obrody švédské kinematografie. Do diváckého povědomí vstoupil sérií poetických dokudramat o soužití člověka a přírody, jimiž nepřímo navazoval na tradici započatou v díle Roberta Flahertyho (Nanuk, člověk primitivní či Muž z Aranu) a Georgese Rouquiera (Farrebique).

V rozmezí let 1939-1953 natočil celkem šestnáct krátkometrážních filmů, jejichž oslnivá fotografie, brilantní technika střihu a nápadité užití zvuku mu brzy vynesly uznání doma i za hranicemi domoviny. Za všechny zmiňme především snímky En sommarsaga (1941), jenž mladému tvůrci zajistil mnohaletý kontrakt u švédského filmového studia Svensk Filmindustri; Vinden fra vest (1942) ze života laponských Sámů; dramatický portrét ptačí kolonie na švédském pobřeží Trur! (1944), který byl (navzdory švédské neutralitě) široce vykládán jako podobenství o zlovůli nacistické ideologie; městskou symfonii Människor i stad (1946), za kterou jako vůbec první švédský tvůrce v historii obdržel cenu Akademie(a to v kategorii jednocívkových filmů); či magický En kluven värld (1948) odehrávající se ve švédském lese o jedné zimní noci. Sucksdorffův talent však zdaleka nebyl omezen pouze na malebné severské scenérie, jak dokládají neméně podařené snímky Indisk By a Vinden och floden (oba 1951) natočené během Sucksdorffova pobytu v Indii.

Po rozkolu se studiem Svenska pokračoval jako nezávislý tvůrce, jakkoli nadále pracoval pro komerční producenty. Tak tomu bylo i v případě jeho prvního - a zároveň nejslavnějšího - celovečerního filmu Det stora äventyret (1953), jejž vlivná americká kritička Pauline Kaelová označila za "smyslnou směs krásy a krutosti". Polodokumentární snímek vyprávějící příběh dvou venkovských chlapců a jejich pronikání do tajů přírodních zákonitostí byl inspirován Sucksdorffovými vzpomínkami na chlapecká dobrodružství se zpola ochočeným rysem. Po dokončení svého celovečerního debutu se Sucksdorff opětovně vydal do Indie, kde se svou tehdejší ženou, autorkou dětských knih a fotografkou Astrid Bergmanovou, po dva roky natáčel vizuálně uchvacující snímek En djungelsaga (1957), vůbec první film natočený v širokoúhlém formátu Agascope. Následovalo baladické generační drama Pojken i trädet (1961), které nasnímal bergmannovský kameraman Gunnar Fischer a netradiční jazzovou partiturou doprovodil Quincy Jones. Sucksdorffův první pokus o čistě hraný film však skončil katastrofálním neúspěchem, jenž roku 1962 vyústil v autorovu emigraci do Itálie.

V Itálii však nesetrval dlouho, neboť ještě téhož roku přijal pozvání organizace UNESCO a brazilského Ministerstva zahraničí, aby v Riu de Janeiru vedl filmový seminář pro začínající brazilské filmaře. Mezi Sucksdorffovi tamní studenty patřili klíčové osobnosti tehdy se vynořujícího hnutí cinema novo (brazilské odpovědi na fenomén mladých filmů), jako José Wilker, Eduardo Escorel, David Neves či kameraman Dib Lutfi. Zcela zásadně však k rozvoji hnutí přispěl Sucksdorff tím, že s sebou do Brazílie přivezl cenné filmové vybavení (od lehkých kamer Arriflex a Éclair po střihový stůl Steenbeck), s jehož pomocí pak mohla být dokončena řada vlivných domácích filmů (např. Pušky Ruye Guerry či Země v tranzu Glaubera Rochy).