Gina Manès (1893 - 1989)   † 96 let

Francouzská herečka Gina Manès se již ve dvacátých letech prosadila jako filmová hvězda v rámci celé Evropy, a i když později její význam poklesl, s delšími přestávkami točila několika filmů ročně až do počátku šedesátých let. Narodila se v Paříži do rodiny obchodníka s nábytkem, její vlastní jméno bylo Blanche Moulin. V šestnácti letech se provdala za designéra, který pracoval pro jejího otce, brzy se ale rozvedla. Od mládí ji fascinovalo divadlo a ještě před první světovou válkou začala vystupovat na jevišti, menší role hrála v Théâtre du Palais Royal nebo Théâtre des Capucines.

Příchod zvuku zpočátku její kariéru neovlivnil, ještě počátkem třicátých let hrála velké role ve filmech různých žánrů. Mezitím se Gina Manès provdala a jejím manželem se stal další významný herec němé éry Georges Charlia (1894-1984). Spolu odcestovali do Maroka, kde žili dva roky a provozovali restauraci. Když se po delší době Gina Manès vrátila do Francie, bylo jí již přes čtyřicet a biografy mezitím atakovaly herečky o generaci mladší. Přesto se ještě naskytly velké herecké příležitosti. Abel Gance jí nabídl zopakovat si roli císařovny Josefíny ve zvukové verzi svého staršího filmu NAPOLEON BONAPARTE (1935), v témže roce po nečekaně zemřelé herečce Edith Méra narychlo převzala hlavní roli v Ophülsově filmu BOŽSKÁ (Divine, 1935). Další titulní roli hrála v melodramatu MARIA DE LA NUIT (1936), jinak na ni ale čekaly již jen menší role, navíc ve spíše průměrných filmech.

Koncem třicátých let si Gina Manès našla nový zájem, začala provozovat cirkus a věnovala se drezúře tygrů. To také vysvětluje její absenci před filmovou kamerou prakticky po celou dobu druhé světové války, s tygry ale mezitím skončila již v roce 1942, když byla vážně zraněna. Poté natočila ještě několik filmů, při práci na TANEČNICI Z MARRAKÉCHE (La danseuse de Marrakech, 1949) se vrátila do Maroka a znovu se zde na pár let usadila. V marockém hlavním městě Rabatu založila divadelní školu, ale s výsledky svých aktivit nebyla příliš spokojena a v roce 1954 odcestovala zpět do Francie.

Po třetí delší přestávce se opět vrátila do záře reflektorů a ve druhé polovině padesátých let natočila bezmála dvacet filmů, výhradně ale hrála již jen malé role, kromě Francie nicméně znovu pracovala i v zahraničí. Úplně naposledy se objevila ve francouzsko-španělském dobrodružném snímku NEPROPADEJTE PANICE (Pas de panique, 1966). Jen výjimečně se objevovala i na divadelním jevišti a v padesátých letech hrála například v Théâtre Michel, později působila v Toulouse, kde se nakonec trvale usadila.