Miklós Jancsó (1921 - 2014)

Maďarský filmový režisér a jeden z nejoriginálnějších světových filmových tvůrců. Studoval církevní gymnázium a na univerzitě v Cluji právo, národopis a dějiny umění. V roce 1944 se stal doktorem práv. Narukoval do druhé světové války, ale byl záhy zajat. Po válce dva roky vedl folklórní kroužek a byl členem tzv. lidových univerzit (NÉKOSZ) Árpáda Horvátha. V letech 1948-51 vystudoval filmovou a divadelní režii, a přestože toužil stát se divadelním režisérem, začal u filmu. V 50. letech natáčel pro Studio zpravodajského a dokumentárního filmu krátké zpravodajské aktuality, jednoduché komunistické agitky s tematikou venkova. Později se věnoval optimistickým mládežnickým filmům a tzv. „selské romantice“. Ke svému celovečernímu debutu ZVONY ODLETĚLY DO ŘÍMA (1958) se stejně jako ke krátkým filmům z 50. let dnes nehlásí.

V 60. letech natočil triptych (sám odmítá označení trilogie) historických filmů o utrpení BEZNADĚJNÍ (1965), HVĚZDY NA ČEPICÍCH (1967), první sovětsko-maďarský koprodukční film, natočený k 50. výročí Říjnové revoluce, a TICHO A KŘIK (1968), kterými se výrazně zapsal do historie světové kinematografie. Ve všech třech se zabývá vztahy mezi utlačovateli a utlačovanými a představuje divákovi nejrůznější formy fyzického i psychického teroru. V Beznadějných je to policejní vyslýchání a ponižování povstalců z roku 1848 ze skupiny Sándora Rózsy v pevnosti hluboko v maďarské pustě, ve Hvězdách na čepicích je to válečný teror rudých a bílých v ruské stepi během občanské války. Oba filmy mají kolektivní hrdiny a Jancsó tak ilustruje dopad fyzického útlaku na různé společenské vrstvy ve snaze vytvořit tak pravdivý obraz doby. Dopad psychického teroru na jedince zkoumá v Tichu a křiku, kde se podobně jako Bergman v Mlčení a Antonioni ve Výkřiku zabývá problémy mezilidských vztahů, přičemž lidské odcizení chápe v souladu s předešlými filmy jako důsledek teroru, ponížení a útlaku. Na tomto filmu s ním poprvé spolupracoval kameraman János Kende (1941), který jeho filmy obohatil především o 360 stupňové panorámování kamery a významně tak přispěl k definitivní obrazové podobě jeho filmů. Ve Hvězdách na čepicích poprvé použil neskutečně dlouhé záběry, stačilo mu jich pouze 30.

Evropské revoluční vření roku 1968 podnítilo Jancsóa k natočení filmu SVĚŽÍ VÍTR (1968). Hrdinové jsou tu svazáci z tzv. lidových univerzit NÉKOSZ, které působily v Maďarsku po roce 1945 a měly osvětově a politicky vzdělávat dělnickou a rolnickou mládež. Revoluční svazáci se ve Svěžím větru snaží debatovat se studenty v klášterním semináři. Film zobrazuje především unáhlenost radikálních revolučních skupin, jejichž dobré záměry se mohou snadno změnit v despocii a to, jak revoluce požírá vlastní děti. Jancsó zde využívá stylizovaného pohybu skupin i jednotlivců, zpěvu revolučních písní a poprvé také možností barevného filmu. Nezdarem skončil jinak formálně bravurní ZIMNÍ VÍTR Z JIHU (1969) o fiktivním chorvatském národním hrdinovi Marko Lazarovi, natočený ve 12 záběrech. Alegorické a symbolické AGNUS DEI (Beránek boží, 1970) líčí dobu horthyovského bílého teroru v Maďarsku po roce 1919 a snaží se zachytit zrod fašismu. Film zahájil období Jancsóova „ikonického, obrazového, znakového, alegorického, čistě autonomního filmového vyjádření.“

Počínaje PACIFISTKOU (1971) s Monikou Vittiovou v hlavní roli natočil v 70. letech Jancsó několik nepříliš úspěšných filmů v italské produkci, jako TECHNIKA A OBŘAD (1972) o Atillovi, ŘÍM CHCE ZNOVU CÉSARA (1973) o mocenském boji o úřad césara ve starověkém Římě a SOUKROMÉ NEŘESTI, VEŘEJNÉ CTNOSTI (1976) o tajuplné smrti korunního prince Rudolfa Habsburského a jeho milenky, který vyvolal pobouření kvůli sexuální nevázanosti. Forma Jancsóových italských filmů je již natolik komplikovaná a jejich poselství špatně čitelná, že jsou považovány za umělecké nezdary a režisér viněn z opakování se a formalismu.