François Villiers (1920 - 2009)

Tvorba francouzského režiséra Françoise Villierse je u nás neznámá, ale i když natočil jen deset filmů, výrazným způsobem obohatil francouzskou poválečnou kinematografii. Narodil se jako François Salomons do dobře situované židovské rodiny, jeho otec Alexandre Salomons vlastnil obchodní dům s ložním prádlem, matka Suzanne Cahen bývala v mládí herečkou. François od mládí jevil nadání k různým uměleckým oborům, k filmu jej přivedl jeho starší bratr, významný herec Jean-Pierre Aumont (1911-2001).

Druhý Villiersův film, ŽIVÁ VODA (L'eau vive, 1958), vznikl podle literární předlohy Jeana Giona a práce na něm trvaly téměř dva roky. Příběh bohaté mladé dědičky (Pascale Audret), o kterou se sobecky zajímá řada příbuzných, opět zaznamenal značný ohlas. Čtyři milióny diváků v kinech, Zlatý glóbus udělený v USA za nejlepší zahraniční film a nominace na Zlatou palmu na festivalu v Cannes dokládají, že Villiers postoupil mezi významné filmové tvůrce.

Pro ŽIVOU VODU objevil Villiers mimo jiné mladičkou Dany Saval, jíž pak svěřil hlavní role ve svých dalších filmech NEZRALÉ MLÁDÍ (La verte moisson, 1959) a NĚŽNÝ PETŘÍČEK (Pierrot le tendresse, 1960). Jejich úspěch u diváků byl značně odlišný, první z nich byl nicméně uveden kdysi i u nás. Hvězdou dalších dvou filmů, natočených opět podle literárních předloh, TŘI TVÁŘE HŘÍCHU (Les puits aux trois vérites, 1961) a DVOJNÁSOBNÁ VRAŽDA (Constance aux enfers, 1963), byla Michèle Morgan. Pro koprodukční psychologický příběh JINÁ ŽENA (L'autre femme, 1964) angažoval mezinárodní herecké obsazení v čele s Annie Girardot.

Koncem šedesátých let přesunul Villiers těžiště své práce do televize a hned jeho první projekt, dobrodružný seriál NEBEŠTÍ RYTÍŘI (Les chevaliers du ciel, 1967-1969) zaznamenal mimořádný úspěch. V koprodukci se Západním Německem poté realizoval seriál DOBRODRUŽSTVÍ KAPITÁNA LUCKNERA (Les aventures du capitaine Lückner, 1973) zasazený do meziválečného období. Širšího ohlasu pak dosáhl se seriálem JAN KRYŠTOF (Jean-Christophe, 1978). K filmu se vrátil až po dlouhé přestávce s titulem MANIKA, O JEDEN ŽIVOT POZDĚJI (Manika, une vie plus tard, 1989), který mu vynesl cenu diváků na festivalu v Cannes. Kromě uvedených snímků natočil Villiers také několik krátkých filmů a dokumentů.