François Truffaut (1932 - 1984)

Významný francouzský filmový režisér, scenárista, herec a teoretik Francois Truffaut se narodil roku 1932 v Paříži a celý svůj život zasvětil filmu a literatuře. Zatímco v druhé oblasti zůstal pouze u nadšeného obdivování, pro francouzský film se jeho jméno stalo jedním z nejmilovanějších a nejobdivovanějších.

Truffaut, pocházející z chudých poměrů (z kterých později těžil ve svých filmech), nakonec několik let bydlel u slavného francouzského kritika a teoretika Andrého Bazina, s nímž dokázal nekonečné hodiny rozmlouvat o filmech. Stále častěji se setkával ve filmových klubech se stejnou skupinkou mladých cinefilů, posedlých filmovým médiem a dohromady začali pokládat základy francouzské nové vlny.

V roce 1959 natočil po několika krátkých filmech celovečerní debut NIKDO MĚ NEMÁ RÁD, kde zúročil trpké vzpomínky na dětství bez toho, aniž by měl tendence diváka citově vydírat (ani nikdy později). Snímek vypráví osudy Antoina Doinela, mladého hrdiny, tvořícího v podání patnáctiletého Jean-Pierre Léauda režisérovo alter ego. K jeho postavě se Truffaut vrátil ještě ve čtyřech filmech tzv. "doinelovského cyklu", kde zachycuje svého hrdinu v různých životních obdobích a současně s postavou dospívá a stárně jeho představitel, takže se z původně Truffautova alter ega stává i tím Léaudovým Cyklus je neosobnějším článkem režisérovy tvorby, nikde jinde tak hluboce nečerpal z vlastního života.

Francois Truffaut natočil jednadvacet celovečerních filmů, než mu v pouhých dvaapadesáti letech život tragicky ukončila zákeřná nemoc. Nikdy se neopakoval, každý jeho film je výjimečný a osobitý. I když mu později kolegové z nové vlny vyčítali, že točí filmy, proti kterým se jako mladý zuřivý kritik bouřil, vždycky točil nezaměnitelné snímky s charakteristickým rukopisem. Jeho filmy jsou především o lidech a jejich vztazích, často milostných. Láska a smrt, témata objevující se takřka v každém jeho díle, často jako nerozdělitelně spjaté elementy, vedoucí jeden k druhému. Láska v Truffautových vážných filmech dovádí postavy k sebedestrukci (JULES A JIM, ŽENA OD VEDLE, DENÍK ADÉLY H., HEBKÁ KŮŽE), dochází do takových mezí, že jen smrt je možným vyústěním. Ačkoli mnohé Truffautovy postavy naplní tragicky svůj osud, nikdy nejde o emotivně vypjaté scény, kde je potřeba vytahovat kapesníky, naopak jsou zachyceny až s krajně cynickou nezúčastněností. Režisér nám nedává jinou možnost, hrdinové dojdou tak daleko, že jenom smrt je jediným možným řešením a vysvobozením, proč je litovat a plakat do kapesníku?