“Nikdy jsem nebyla v módě, nikdy proto také nemůžu vyjít z módy”.
První role dostaly sestry v krátkém Griffithově filmu AN UNSEEN ENEMY (1912) a Lillian následně zazářila v celé řadě úspěšných Griffithových projektů jako byla dramata ZROZENÍ NÁRODA (1915), INTOLERANCE (1916), ZLOMENÝ KVĚT (1919), WAY DOWN EAST (1920) nebo DĚTI VELKÉ REVOLUCE (1921). Jeden Griffithův film také spolurežírovala: REMODELING HER HUSBAND (1920). Během prvních dvou let se objevila ve více než 25 krátkých i celovečerních filmech a stala se hvězdou, "první dámou němého plátna". Od roku 1925 pracovala pod studiem MGM, ale v roce 1928, po neúspěchu Sjöströmova snímku THE WIND (1928) a také vlivem nastupující a stále zářivější hvězdy Grety Garbo, jí společnost ukončila smlouvu. Posledně uvedený film je nyní mimochodem považován za jeden z jejích nejlepších a také za jedno z nejvýznamějších děl pozdních let němé éry.
Nástup zvuku pro ni znamenal jen průměrné úspěchy a většinu 30. a začátek 40. let minulého století strávila na jevišti, například jako Ofélie v pamětihodné McClinticově adaptaci “Hamleta” (1936) s Johnem Gielgudem a Judith Andersonovou nebo jako Marguerite v “Dámě s kaméliemi”. Uvažovalo se také o jejím obsazení do velkofilmu JIH PROTI SEVERU (1938), a sice do role Ellen O'Harové, Scarlettiny matky nebo i prostitutky Belle Watlingové. Ve zvukových filmech se objevovala sporadicky, v roce 1946 byla ovšem nominována na Cenu akademie za vedlejší roli ve hvězdami nabitém romantickém westernu SOUBOJ NA SLUNCI (1946). Památná je také její role vesnické pěstounky úporně se bránící zabijáckému kazateli v podání Roberta Mitchuma v kultovním thrilleru LOVCOVA NOC (1955) nebo Altmanova komedie-drama SVATBA (1978) s Miou Farrow a Geraldinou Chaplinovou.
“Lionel Barrymore hrál nejprve mého dědečka, později mého otce a nakonec muže. Kdyby žil, jsem si jistá, že bych hrála jeho matku. Tak to chodí v Hollywoodu. Muži mládnou a ženy stárnou.”