Marco Perrin (1927 - 2014)

Francouzský herec Marco Perrin odehrál desítky vedlejších rolí ve filmu a televizi, v osmdesátých letech 20. století se ale kvůli vážné nemoci musel své profese vzdát. Narodil se v Aix-en-Provence na jihu Francie, původ má ale srbský, jeho vlastní jméno je Jovan Marković. Ve filmu i na divadle začínal souběžně počátkem padesátých let, jeho debutem před kamerou byl epizodní výstup v adaptaci Dumasova románu VĚŽ NESLESKÁ (La tour de Nesle, 1952), mihnul se i v některých mezinárodních projektech (VIKINGOVÉ – The Vikings, 1958).

Oproti divadlu a televizi se ve filmu začal Marco Perrin výrazněji prosazovat až ve druhé polovině 60. let, u nás jsme si jej mohli všimnout v kriminální komedii TAKÉ VELKÉ BANKOVKY MOHOU BÝT FALEŠNÉ (Monnaie de singe, 1966), zmínku si ale zaslouží postava faráře v mezinárodně oceněném lyrickém snímku z druhé světové války PÉPÉ A CLAUDE (Le vieil homme et l’enfant, 1967). Později byl manažerem Orlandim v komedii ŽIVOT PLNÝ MALÉRŮ (Les malheurs d’Alfred, 1972), v justičním dramatu PŘÍPAD DOMINICI (L’affaire Dominici, 1973) se objevil v úloze kuchaře.

S přibývajícím věkem jej vizáž s charakteristickým knírkem předurčovala k rolím vážených osobností, proto jsme jej i u nás mohli vidět v rolích starostů (USPĚCHANÝ MUŽ – L’homme pressé, 1977; ČETNÍK A MIMOZEMŠŤANÉ – Le gendarme et les extraterrestes, 1979). S hvězdami obou výše uvedených filmů hrál ostatně častěji, s Alainem Delonem se setkal jako jeho nadřízený komisař Vieuchêne ve filmu POVÍDKA O POLICAJTOVI (Flic Story, 1975), po boku Louise de Funèse hrál oddávajícího v komedii ZELŇAČKA (La soupe aux choux, 1981). Mezitím znovu často účinkoval v televizi, celkem dvanáctkrát se objevil v záznamech divadelních her V DIVADLE DNES VEČER (Au théâtre ce soir, 1966-1978).

Počátkem osmdesátých let se Marco Perrin objevil v několika průměrných komediích, které u nás nejsou známé, naposledy to bylo v roli souseda ve filmu BÉRUCHET DIT LA BOULIE (1983). V témže roce byl zasažen mrtvicí, v jejímž důsledku zůstal ochrnutý na půl těla a musel se stáhnout do soukromí. Až po čtvrtstoletí jej k návratu před kameru přiměl mladý režisér Jeremy Kaplan, který s ním natočil vzpomínkový dokumet MARCO PERRIN (2011).