Deborah Kerr (1921 - 2007)

„Když jste mladí, tak do toho práskáte, jakmile však stárnete, stáváte se citlivějšími. Máte vyšší nároky na to, co je opravdu dobré; bojíte se, že nežijete tak, jak se od vás očekává.“

Její filmový debut měl přijít v dobrodružném Powellově snímku KONTRABAND (1940), ale scény s ní zůstaly na podlaze střižny. Všiml si jí však britský filmový producent Gabriel Pascal a obsadil do komedie podle G.B.Shawa MAJOR BARBARA (1941). Brzy se stala hvězdou britského kina. Následoval HATTER´S CASTLE (1941), po boku Roberta Newtona a Jamese Masona a trojrole v Powellově snímku ŽIVOT A SMRT PLUKOVNÍKA BLIMPA (1943, The Life and Death of Colonel Blimp, podle Powellovy autobiografie se Deborah během natáčení stala jeho milenkou). Ačkoli se Winston Churchill obával narušení válečné morálky a britská armáda odmítla rozšířenou spolupráci na produkci, film svým uměleckým i komerčním vítězstvím kritiku zaskočil. Powell doufal, že dá Kerrovou dohromady s Rogerem Liveseyem i ve svém dalším filmu, CANTERBURSKÁ POVÍDKA (1944, A Canterbury Tale), ale její agent ji už “prodal” hollywoodskému studiu MGM.

Byla to role zkoušené jeptišky v dramatu ČERNÝ NARCIS (1947), kterou na sebe přitáhla pozornost hollywoodských producentů. Film se stal hitem ve Státech i Británii a Kerrová získala od newyorských filmových kritiků cenu pro “herečku roku”. V Hollywoodu byla díky svému přízvuku a vůbec projevu obsazována do rolí kultivovaných a spořádaných anglických dam. Využila nicméně každé příležitosti k sejmutí této chladné masky. V dobrodružném DOLY KRÁLE ŠALAMOUNA (1950), natáčeném v Africe se Stewartem Grangerem a Richardem Carlsonem, zapůsobila svým křehkým ženstvím a vnesla do tohoto “mužského” žánru zcela nový rozměr. Následovala hrdá Lygie v historickém eposu o osudech prvních křesťanů QUO VADIS? (1951). Svůj “anglický” typ rovněž opustila v roli Karen, cizoložné a smyslné manželky vojáka, ve slavném dramatu ODTUD AŽ NA VĚČNOST (1953), za který obdržela oskarovou nominaci pro “nejlepší herečku” (do role měla být původně obsazena Joan Crawfordová, ta ale trvala na svém kameramanovi). Scéna, ve které se na havajské pláži vprostřed tříštících se vln miluje s Burtem Lancasterem vešla do dějin filmu a Americký filmový institut snímek zařadil mezi sto největších romancí všech dob. Herecký projev “anglické lady” Kerrové dostal nový rozměr.

V roce 1953 debutovala na Broadwayi, v Andersonově hře “Tea and Sympathy”, za kterou také obdržela nominaci na cenu Tony. Roli si zopakovala ve filmové Minnelliho adaptaci téhož jména (1956) se svým jevištním partnerem Johnem Kerrem (shoda jmen) a za své vystoupení v této hře v Chicagu během národního turné získala v roce 1955 cenu Sarah Siddonsové. V Hollywoodu se Deborah zapsala jako všestranná herečka: ztvárnila jeptišku (válečné drama BŮH TO VIDÍ, PANE ALLISONE z roku 1957 s Robertem Mitchumem, se kterým až do jeho smrti v roce 1997 udržovala Deborah pevné přátelství), dívku (hvězdně nabité drama ODDĚLENÉ STOLY z roku 1958, opět s Burtem Lancasterem), guvernantku (THE CHALK GARDEN z roku 1964), ale také zemitou ženu australského honáka (THE SUNDOWNERS s Mitchumem a Ustinovem z roku 1960, v Zinnemannově režii) i vášnivé a okouzlující ženy (drama BELOVED INFIDEL z roku 1959 s Gregory Peckem a BONJOUR TRISTESSE s Davidem Nivenem z roku 1958). Hrála i v komediích (Donenova TRÁVA JE ZELENĚJŠÍ s Cary Grantem z roku 1960).