Režisér Mario Camerini patřil k významným tvůrcům italské kinematografie již od němé éry až do počátku sedmdesátých let 20. století. Značné obliby u diváků dosáhl především v komediálním žánru v předválečné éře tzv. filmů bílých telefonů, obecně ale nutno říci, že do dějin italského filmového průmyslu vstoupil spíše kvantitou než kvalitou. Camerini pocházel z Říma, první světovou válku strávil na frontě a poté začal studovat na univerzitě, vzápětí se ale dostal k filmu, k němuž jej přivedl jeho o něco starší bratranec a již tehdy uznávaný režisér Augusto Genina (1892-1957).
Na počátku zvukové éry exceloval adaptací divadelní hry FIGARO A JEHO VELKÝ DEN (Figaro e la sua gran giornata, 1931), především ale zahájil bohatou a hlavně úspěšnou spolupráci s oblíbeným Vittoriem de Sicou (MUŽI, JACÍ JSOU DAREBÁCI - Gli uomini che mascalzoni, 1932). V roce 1934 se pracovně poprvé setkal s herečkou Assiou Noris (KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚH - Giallo, 1934), která pak vytvořila populární dvojici v několika filmech právě s Vittoriem de Sicou. Mario Camerini se během 30. let vypracoval na předního tvůrce dnes často zatracované éry tzv. bílých telefonů, někdy bývá označován i za jejího původce. Bílý telefon byl v té době známkou luxusu a jako módní doplněk dominoval vybavení bohatých domácností, označení celé jedné éry italské kinematografie se vžilo až později.
I když Mario Camerini točil filmy nenáročné, některým z nich nelze upřít snahu o satirický pohled, což se týká například komedie DÁM MILIÓN (Daro un milione, 1935), v níž se poprvé jako ústřední pár setkali Vittorio de Sica a Assia Noris. Právě ze satiry Camerini později značně slevil, další filmy s Vittoriem de Sicou a Assiou Noris však nadále měly značný úspěch u diváků (ALE TO NENÍ VÁŽNÁ VĚC - Ma non e una cosa seria, 1936; PAN MAX - Signor Max, 1937). Z tehdejší Cameriniho tvorby vybočuje válečný film ZRADA V DŽIBUTI (Il grande appello, 1937), který byl obhajobou fašistické koloniální politiky v Africe, dnes je ale patrné, že šlo o ústupek režimu, než režisérův osobní zájem takový film natočit.
Posledním společným filmem Vittoria de Sicy a Assii Noris byla kriminální komedie POPLACH V OBCHODNÍM DOMĚ (I grandi magazzini, 1939), která opět sledovala linii nenáročné, ale solidní podívané (film byl ve své době uveden i v našich kinech). Assia Noris byla od roku 1936 i Cameriniho životní partnerkou a tím pádem pochopitelně hvězdou dalších jeho filmů i bez Vittoria de Sicy (KRÁSNÁ ZLODĚJKA - Batticuore, 1938; VALČÍK JEDNÉ NOCI - Una romantica avventura, 1940; MŮJ ŽIVOT PRO TEBE - Una storia d'amore, 1942). V roce 1940 se z nich stali i manželé. Assia Noris byla totiž ruského původu a sňatkem získané italské občanství jí po vypuknutí druhé světové války umožnilo další bezproblémovou existenci ve fašistické zemi. Dodejme ale, že se rozvedli již v roce 1943 a Assia Noris od té doby nehrála v žádném jeho filmu.